MEZI NÁMA

blog nedokonalé matky

BLOG

0 comments

Míchaný vajíčka

Víte, jak se stoprocentně pozná, že jste matka? Když vám okamžitě dojde, o čem tenhle příspěvek bude (mojí mámě to došlo ještě rychleji). Tušíte správně, že se nejedná o jídlo, takže dobré poledne, dobrou chuť, pokud právě obědváte – a odložte vidličky, prosím. Řeknu to tedy hned a naplno. Řeč bude o hovínkách. Stolici. Výkalech. A půjdeme na to pěkně komplexně, jde tu totiž o barvu, konzistenci, zápach i četnost.

Jako 90 % všech žen jsem i já před porodem tvrdila, že nebudu jako ty „ostatní matky“, které už nedokážou řešit nic jinýho než mateřství. Obecně trefně vyjádřeno jako „řešit jen obsah plínek“. Nic nebylo dál od pravdy, protože od jejich obsahu se nyní odvíjí prakticky celý náš život. Tak moc, že když manželovi napíšu do práce „tak už je to tady!!“, ví naprosto přesně, o čem mluvím – a co víc, zcela upřímně ho to zajímá. Minimálně proto, že je to dobrý indikátor nálady našeho synka a zda teda bude večer sex nebo ne.

Začalo to už v porodnici. Při každé kontrole se lékařka plna očekávání ptala, „jestli už?“ Pokaždé jsem nejistě zakroutila hlavou a sklopila oči, načež se po sobě se sestrou významně podívaly, zhluboka vydechly v odpověď a začaly si cosi poznamenávat do svých lejster. Tehdy mi naplno došla vážnost celé situace. Nikdy bych nevěřila, že budu tak nadšená z výkalů, fakt ne. Když to konečně přišlo, rozeslala jsem minimálně šest SMS a pak mi došlo, že už asi nic nebude jako dřív. Taky že nebylo.

Když už jsme se naučili přebalovat miminko bez toho, aniž bychom se jeden nebo druhý skoro pozvraceli, přišel další problém. Tedy – že ten problém vlastně pořád nepřicházel, jestli mi rozumíte. Synkovi to prostě a jednoduše nešlo. Večery jsme tak trávili jeho poponášením v poloze tzv. „vyvýšené klubíčko“, kdy má miminko nohy v podstatě za krkem. Manžel k tomu vymyslel žertovný popěvek a vehementně tvrdil, že to synkovi během celého procesu pomáhá. Blbost. Nechci vám brát naděje a provizi farmaceutickým firmám, ale ve skutečnosti zabere jen čas a potom taky kouzelný vynález zvaný rektální rourka. Byly doby, kdy jsme oběhli čtyři lékárny v nejbližším okolí, abychom jich nasyslili co nejvíc. Prodavačky nás již z dálky poznávaly a objednávaly kusy navíc. Některé s pochopením, jiné s podezřením a přemítáním, jak asi vypadá náš sexuální život. Moc ráda bych jim vzkázala, že předpokládat u čerstvé matky jakékoliv sexuální hrátky, natož ty exotické, je značně optimistické. I dnes večer manžel již ode dveří pyšně hlásil: „Sehnal jsem čtyři rourky!“ „Je to ten pravý,“ blesklo mi hlavou. Asi tady nebudu líčit celý proces, kterému říkáme „rourkování“, ale věřte mi, že to je něco jako jít spolu do války, přežít závažnou traumatickou zkušenost atd. Utuží to vztahy.

Nejde jen o to, že má naše dítě problém – protože tím pádem máme podstatný problém i my. Můj každonoční chleba je nahřívání pitomého polštářku z DM (po třech měsících jsem na vůni lehce spálených třešňových pecek už alergická), zvedání nožiček až ke stropu a masírování bříška (funguje to jako pískací hračky, když hodně zmáčknete, vyjde vzduch). V okamžiku, kdy synek po hodině usne, mám hladinu kortizolu tak vysoko, že já usínám zhruba v době, kdy je tak akorát čas na další kolečko kojení, masírování a nahřívání. Teď jsem naštěstí zjistila, že když si představuju dovolenou bez dítěte v destinaci vzdálené minimálně deset hodin letu – optimálně se ztrátou signálu – usínám o poznání rychleji.

0 comments

I ptáčkové sladce již sní (do prdele)


Už přes hodinu jsem tvrdla přede dveřmi doktorky, když do čekárny přišla další žena a v ruce se jí houpala autosedačka s novorozencem. Chytla jsem se příležitosti deprivovaná z dlouhého osamoceného čekání a doslova se na ni vrhla s obligátními dotazy jako jak se chlapeček jmenuje (obě jsme vybraly dnes tolik in a za hranicemi Prahy poměrně netradiční jména, proto jsme si navzájem vyjádřily uznání), jak je starý a kolik váží. Po chvilce společenského žvatlání zahořel touhou po konverzaci také můj synek. Vybalila jsme ho tedy z nosítka a trpělivě mu ozvěnou odpovídala na jeho vytrvalé „vííí“ a „gu“. Druhá maminka po něm krátce hodila okem a překvapeně zvolala: „Jé, on vám už takhle mluví?!“ Protože nešlo přeslechnout lehce závistivý podtón celého sdělení, rozhodla jsem se trochu vyvážit nastalou situaci mezi námi (jak se to ostatně sluší) a skromně odpověděla: „Jo jo…ale vůbec nespí!“ Maminka využila této příležitosti a pyšně se pochlubila: „Tak to vůbec neznám, já ho dám do postýlky, dostane dudlík a za chvilku usne.“ V tu ránu jsem si opět přišla jako neschopná matka, protože mi blesklo hlavou, jak bych s radostí vyměnila nynější kognitivní vývoj synka za pár klidných nocí. Možná to nějak vycítila, protože dodala zamyšleně: „…ale od narození je na barbiturátech, tak nevím, jak by spal bez nich.“

Když jsem to všechno odpoledne líčila kamarádce, potvrdila mi, že její otec prý jako dítě dostával na cumlání kus hadru omočeného v odvaru z makovic. „Je to jasné, potřebuju sedativa!“ došlo mi. Jenže kromě pár lahví laciného vína žádnými nedisponuji. Moje kamarádka Petra – nyní na mateřské dovolené s dcerou – je na tom asi podobně. Večer jsem jí psala SMS a doufala, že mě jako obvykle utěší, že může být ještě hůř. Odepsala až ráno: „Promiň, že jsem včera nenapsala, opila jsem se.“

Při pohledu na syna si občas říkám, jak mohlo lidstvo jako druh přežít. Že mu hlava klinklá jako rozbitému plyšákovi už jsem nějak vstřebala, ale že neovládá ani tak samozřejmé evoluční výdobytky jako je vylučování a spaní, to už je fakt trochu moc. Je to další z řady informací, které se ke mně před porodem nedostaly. Pokud nevyhrajete novorozeneckou loterii, váš spavý andílek se prostě za pár týdnů změní v monstrum nadopované amfetaminy (asi). Jak jinak si vysvětlit, že vy padáte na hubu a dítěti i po několika hodinách září očička do dálky jako baterky.

Vyzkoušela jsem všechny chytré rady z internetu (kromě toho odvaru z makovic). Na všechno měl syn jasný názor (negativní) a neváhal ho dát okamžitě najevo. Nakonec vzal s jistými výhradami za vděk jenom šátkem. Ale zapomeňte na to, že se budete flákat, čtu v jeho krásných modrých očích. Které se okamžitě otevírají, jakmile si na chvíli sedám na lavičku. Doma pak vyžaduje jako podkres šumění větráku na pozadí hučícího příboje. Původně jsem mu ho pouštěla z youtube, ale pak nám jednou na vteřinu vypadl internet. Hrůzou mi zatrnulo a rychle jsem se podívala dolů. Bylo to jako ve filmu, když se hlavní hrdina plíží okolo nějaké nestvůry a neopatrně došlápne na klacík. Díval se na mě pár doširoka otevřených očí, který zaujal vyčkávací strategii. Naštěstí pro mě internet zase naskočil – a já jsem si pak poučena stáhla veškerá videa přímo do mobilu.

Nemyslete si, že jsme díky šátku našli nějaké ultimátní řešení naší patové situace. Když vkládáme synka dovnitř, musí být tak akorát naladěný a především musí mít kvalitní výhled ven. V opačném případě se hlásí bušením pěstičkami do hrudníku a nakopáváním nositele do oblasti žaludku. Dejte mu výhled a za chvíli je opět nespokojený – asi zjišťuje, že v případě Palmovky není o co stát. Přišla jsem na to, že kýženého výsledku dosáhnu, když synkovi přehodím přes hlavičku plenu. Pyšně se chlubím manželovi, který však cynicky prohlásí: „Jako papoušek. Přehodíš přes klec hadr a zmlkne“. I z něj asi mluví vyčerpání z neustálého uspávání, neboť ho neváhám zapojovat do celého procesu.

Pravděpodobně z toho všeho nakonec získáme nějakou tu poruchu spánku. Alespoň už víme, jak na ni.

0 comments

Dobrý den, kozy ven

Ať už mě o tom nadšenci do kojení přesvědčují jakkoliv, já si prostě nedokážu venku jen tak stáhnout tričko. Určitě ne bez nějaké té dávky alkoholu, ale víme, jak to je s alkoholem a kojením. Alkohol se vstřebává až za pět hodin od požití a nechcete mít z miminka notorika nebo slaboducha. Nepomáhá ani okolí, když mě sborově přesvědčuje, že to je v pohodě (už se totiž také dozvěděli o benefitech kojení) a snaží se urputně koukat do nejvzdálenějšího rohu místnosti. A to vůbec neberu v potaz všechny ty lidi, kterým to naopak v pohodě vůbec nepřijde a nebojí se vám o tom povědět.

Když jsem ještě chodila na gymnázium, nosila jsem slušivou bílou halenku. Byla obtažená a já se v ní cítila atraktivně. Tedy do té doby, než mě jedna učitelka a tři spolužačky k tomu upozornily na to, že mi jsou vidět bradavky! Měla jsem totiž pod halenkou jen tenkou podprsenku, já jsem vlastně až doteď nosívala podprsenky spíše řekněme symbolicky. Každý v sobě nosí nějaké to pubertální trauma. Od té doby jsem nosila podprsenky nejlépe s vycpávkami, i když mě velká prsa zrovna netankujou. Doteď mi připadá krajně nefér, že chlap může bradavky vystrkovat za každého počasí, zatímco když se nějaké celebritě ženského pohlaví rýsují pod oblečením, je z toho přinejmenším pikantní článek v bulvárním deníku.

Co si budeme povídat, prsa jsou v naší společnosti jasný sexuální symbol. Nedají se přehlédnout, čehož s radostí využívají výrobci všech nátěrových hmot a rybářského vybavení. Prsa táhnou. Někdy nahoru, někdy dolů, ale vždycky je to téma. Bylo by fajn, kdybych jednou kvůli poprsí přišla do řečí, ale obávám se, že by to nebylo v můj prospěch. V pubertě jsem byla za rebelku, ale teď nějak nemám odvahu postavit se sociokulturním normám. Ne tak moje známá. Na jedné akci vytáhla bez obalu (doslova!) prso a začala kojit přímo před dědečkem svého přítele. Čím víc jsem se snažila stáčet pohled do strany, tím víc mě to nutilo podívat se přímo na její velké, tmavě hnědé bradavky. Takový obsesivně kompulzivní faktor kojení.

Vzala jsem si z toho ponaučení a při návštěvě kolegyň z práce jsem se při kojení omotala dlouhým šálem. Výsledkem bylo jedno vzteklé dítě, jeden poblitý šál, a frustrovaný manžel, který přede mnou musel půlhodiny postávat a tvořit „plentu“. Ten je mimochodem stále ovlivněn sociálním statusem prsou v naší společnosti a tak ho pohled na moje trojnásobné poprsí vzrušuje. Tím ale dochází k závažnému rozkolu v našem manželství, protože mě pohled na moje nové já spíše děsí a pomáhá mi jen představa, že pod volným tričkem to není tak vidět.

Když vás třicet let učí, že odhalovat poprsí na veřejnosti může jedině prostitutka nebo Lucie Bílá, je prostě těžké se přeorientovat.

0 comments

Me-dick

Pokud jste průměrně zdraví 20+, šance je, že jste zatím nepotkali větší množství doktorů – kokotů. Tahle šance úměrně klesá s příchodem potomstva. Já jsem bohužel nebyla průměrně zdravá ani kdysi, takže jsem do mateřství vstupovala relativně připravená. Bohužel ne dostatečně.

Moje první setkání s kokotem vypadalo následovně. Bylo mi osmnáct, měla jsem před přijímačkami a tu zimu jsem byla nemocná snad už pošesté. U doktorky jsem se opatrně zeptala, jestli by to už nebylo na antibiotika. Nebylo. Zato to bylo na telefonát mým rodičům, ve kterém si doktorka postěžovala, že jsem drzá. Druhý silný zážitek byl nepochybně můj převoz po zpackané operaci v Liberci na neurochirurgii v Praze. Tehdy jsem plně pochopila trpkost snahy tvářit se mile, přestože se ti kokoti nade mnou hádají, že „to“ (rozuměj mě) nepřevezmou a co jim „to“ tam zase vozí. Kdo by taky chtěl, aby jim pak při operaci v návalu emocí ujela ruka. Nebudu asi ani rozvádět story o sestře s akutní meningitidou, kterou doktorka bez vyšetření poslala domů, protože určitě jenom někde přebrala (sestra udělala tu chybu, že přišla k lékařce už s představou, o jakou diagnózu se jedná).

Od té doby jsem nicméně získala titul, vlastní bytovou jednotku a sebevědomí. A taky práci ve zdravotnictví. Říkala jsem si, že teď už jsem opravdu připravená na vše, a když to náhodou přece jen zaskřípe, asertivně pošlu dotyčného do prdele, napíšu mu šťavnatou recenzi na Známý lékař a odkráčím jinam. Jenže pak přijde reprodukční období a všechno je jinak. Od rozjetého porodu, který vám vede kokot, se prostě utíká blbě. Když vám ten samý kokot vysvětlí, že vaše dítě po dva dny trvajícím porodu nedýchalo kvůli vám, jelikož jste na konci špatně tlačili, nepošlete ho do háje, ale zhroutíte se a začnete chodit k psychologovi. Když musí vaše dítě na specializované vyšetření, které nikde jinde neprovádějí, musíte překousnout, že si to doktor neumí rozplánovat, a vy tak dvě hodiny trčíte s kojencem v čekárně plné ukašlaných důchodkyň a potají kojíte za květináčem. Když vás sestra blahosklonně osloví „ale maminko“ a s lehkým pobavením pozoruje, jak nešikovně strkáte novorozence na váhu a snažíte se mu u toho neurazit hlavu, jste vlastně docela rádi – je to nakonec asi nejmilejší konverzace, kterou jste zatím v ordinacích a čekárnách zažili. A navíc to tomu dítěti nechcete pokazit. Přesně tahle ženská mu bude příště píchat jehlu do žíly a vy sakra chcete, aby se trefila. Navíc existuje asi tisíc způsobů, jak z vás může během vteřiny udělat neschopnou matku, a to fakt nechcete. Umíte to dobře sami.

Další potíž se zdravotníky je v tom, že jakmile se jim dostanete do spárů, už se z nich jen tak lehce nevykroutíte. Do této doby jsem chodila k lékaři, pokud jsem měla problém, a muselo jít ještě o problém, na který nezafungoval zázvor a slepičí polívka. Teď je kouzelným slovem prevence. Z preventivních důvodů je nutné chodit na prohlídku kyčlí, jednou za dva týdny k pediatře, každý měsíc k neuroložce (se zdravým kojencem, no ale co kdyby) a ideálně každý týden na fyzioterapii. Můj syn totiž v deseti týdnech při pasení koníčků zavírá pěstičky. Je jedno, že většina dětí je otevírá až okolo čtvrtého měsíce. No ale co kdyby. A nenechte dát dítěti všechny dostupné vakcíny, když vás doktorka zmasíruje obrázky uzbeckých dětí s ošklivými kožními vředy.

Nechápejte mě špatně, já si nemyslím, že jsou všichni lékaři kokoti. Myslím si, že jich je kokoty jen většina. Přišli jsme nicméně s manželem na jména několika doktorů, kteří byli celkem v pohodě. Osobnostně a moc toho neposrali ani po odborné stránce. Příčina té mimořádné koncentrace kokotů v bílých pláštích je mi neznámá. Možná to je jen zdání, přece jen s doktory jednáte ve vypjatých situacích, kdy jde kolikrát o zdraví, životy a tak. Možná to je jen nevhodný způsob, jak si dodat sebeúctu. Už to prostě nejde tak lehce jako v době, kdy byly paní starostová, lékařová a učitelová vesnickou honorací a pořádaly čaje o páté, zatímco jejich muži tvořili regionální dějiny. Možná je to výsledek totálních deziluze, protože na vejšku odcházíte jako ta nejšikovnější holčička ze třídy a po pár letech neproplacených služeb a slušné řádce mrtvol je z vás taková mrtvola taky, minimálně uvnitř.

A tak zatímco s námi lékaři ztratili empatii už dávno, já ji s nimi ztrácím teď. A to jsem četla všechno od Samuela Shema.

0 comments

Vysosaná matka

Dokud jsem neměla dítě, představovala jsem si kojení jako takovou meditační relaxační aktivitu, takřka koníček, při kterém si to ujíždíte na alfa vlnách a zaplavuje vás nekonečná něha. Růžoví jednorožci, pastelová nebesa a tak. Musím se tedy přiznat, že zrovna důkladný výzkum jsem si předem nedělala. Na druhou stranu se k vám opravdová realita jen tak snadno nedostane. A tou je, že kojení stojí za hovno. Moje teda určitě.

Nevím, jestli to není jen můj dojem. Třeba to každý ví a právě proto prý půl roku po porodu kojí už jen pětina matek. Možná se každý bojí okamžité reakce laktačních teroristek – jejich heslo přece je, že kojit může každý, a kdo nekojí, nenavštívil jen zatím dostatečně dobrou laktační poradkyni. Případně nekojí úmyslně a v tom případě samozřejmě skončí v pekle. Přinejlepším.

Kojení totiž bolí. Podle mého soukromého průzkumu to trvá zhruba dva měsíce, dokud si prý „bradavky nezvyknou“ – což si představuji jako sebedestrukci nervových zakončení, která jela příliš dlouho a příliš intenzivně na plné obrátky. Bolelo i mě, takovou tou bolestí tečou-vám-slzy-a-při-každém-přisátí-vyjeknete. Pokud se vám to stane, hlavně o tom nepište do nějaké poradny nebo na internetové fórum (pokud tedy děláte už tu chybu, že na podobné stránky chodíte). Já už to vyzkoušela za vás.

Druhý omyl: vždy jsem si myslela, že kojení je něco přirozeného. Kojí všechna zvířata (i lachtani…fakt!) a zvládají to i bez speciálního školení. Laktační teroristky vás ovšem s každým problémem odkáží na laktační poradkyně. Pokud problém přetrvává, nevyzkoušeli jste jich dost. Za každou potíží totiž vězí „špatná technika kojení“. Ultimátním prostředkem, jak zhodnotit kojení, je nakonec váha dítěte. A to si pište, že nikdy nebude ideální. Z porodnice mě nechtěli pustit, protože mé dítě dost nepřibíralo. Když jsem se i přesto rozhodla odejít domů, vyslechla jsem si s výstražně napřaženým prstem, že: „Správná matka ráda omezí své pohodlí pro dítě“.

Absence výhrůžných prstů způsobila, že jsem doma po propuštění začala mít spoustu mléka. Když jsme šli za týden k pediatrovi, kroužil nejdříve zachmuřeně ukazováčkem nad jakýmisi grafy a nakonec s varovným podtónem prohlásil, že můj syn moc přibírá. Párkrát jsem se mu to snažila vysvětlit, zatímco mi hladově olizoval tričko a bušil pěstičkami do podprsenky (syn, ne doktor), ale nezabralo to. Moje kamarádka mi poradila, že ze mě cítí mléko a ať ho tedy chová tatínek. Zkoušel se přisát na bradavku manžela. Seděla jsem tam a doufala, že se fakt přisaje, ale nevyšlo to.

Synek totiž přece jen preferuje moje prsa. Konečně někdo, řeknete si. Ale naneštěstí je miluje tak moc, že mu to stojí za to vstávat klidně co půl hodiny nebo mi viset na prsu prakticky dvě hodiny v kuse. Když se k tomu přidalo náročnější období a zkrátil se mi už tak nekvalitní spánek, ječela jsem na manžela hystericky, že: „On si může spát sedm hodin v kuse a chodit do práce, zatímco já tady chcípnu“. Nikdy bych nevěřila, že budu někomu závidět, že chodí do práce. Do korporátu!

Ani se neodvažujte strčit dítěti flašku nebo dudlík, chmuří varovně obočí laktační teroristky. Na každé dítě s dudlíkem už se chystá složka na sociálce. „Já jsem se rok a půl nezvedla z gauče, kojila jsem skoro co půl hodiny!“ dme se pýchou Eliška, moje bývalá kolegyně z práce. „Já jsem tímhle stylem po půl roce skončila na kapačkách. Bylo to úžasný, konečně jsem si odpočinula,“ hlásí naše rodinná známá a při té vzpomínce jí na chvilku zasvítí oči. Když jsem se v jedné internetové diskuzi vyčerpaně ptala, kdy že to skončí, přispěchala mě jedna uživatelka utěšit, že ona takhle kojí i dvouleté dítě.

A tak si říkám, že termín vysosaná dostává úplně jiný význam. A že někdo je tak trochu vysosaný, i když má hektolitry mléka.

 

0 comments

Na počátku bylo dítě

Je spousta možností, jak se dostat z poporodních úzkostí a depresí. Tak třeba včera jsem byla na oslavě a s díky odmítla přípitek, protože přece kojím. Také jsem si postěžovala, že moje miminko trpí na koliky a že já trpím s ním. Moje známá mi z vlastní zkušenosti doporučila portské. Vyvalila jsem oči, protože už jsem tou dobou vyzkoušela všechny rady, které kdy najdete na internetu pod heslem „kolika“, ale na tohle jsem ještě nenarazila. Ptám se: „A bylo to pak lepší?“ „Všechno potom bylo lepší, věř mi“, nahnula se přes stůl a spiklenecky na mě mrkla.

Ovšem pokud jste úzkostná matka jako já, nebudete se prolévat vínem, i kdyby vám to doporučil pediatr. V zásadě totiž nevěříte ani pediatrovi. Moje pediatra a kamarádka mi beztak doporučily hlavně „být v klidu a moc se nestresovat, pak se to přenese na miminko.“ Od té doby už nejsem ve stresu jen ze všech těch věcí okolo péče o miminko, ale také ze samotného faktu, že mám stres – včera jsem při kojení ve čtyři ráno googlila hesla jako „how early can babies recognize emotions in mothers“.

Rady od starší generace jsou také nepoužitelné, protože běžná odpověď na všechno bývá: „Nech ho v postýlce a zavři dveře.“ Dneska ovšem víme, že pláč miminkům poškozuje mozek a jelikož každá z něj chceme mít přinejmenším Einsteina, nedovolíme si jít během dne ani na záchod, nebo tam letíme s omluvným úsměvem a křičíme do dáli: „Hned jsem zpátky, miláčku“. Poslední dávka doporučení zazní od meditacemi vytuněných eko matek. V zásadě se dají shrnout do pravidla: „Všechno vyřeší šátek a prso, a pokud ne, vyřeš si to v sobě“.

Podle hesla „pomoz si sám“ jsem se rozhodla, že zkusím psaní. Jednak s kapkou dojetí vzpomínám na své pubertální deníčky, kdy jsem byla tak plná emocí, že nezbývalo než je všechny vylít na papír. Jaksi přeplněná emocemi jsem po patnácti letech znovu, a znovu se ptám, jestli mě opravdu miluje a jestli jsem pro něj „dost dobrá“. Dost dobrá matka. A tak tady sedím před počítačem, pouštím nám na youtube video „fén za deštivého odpoledne“ a upíjím odvar ze tří lžiček mletého kmínu. Prostě taková ta správná domácí pohoda, která vás vyladí k psaní o tématu mateřství.

Nevím, kdo a jestli vůbec bude tohle číst. Ale protože bych to nebyla já, abych neměla bohulibé myšlenky, chtěla bych psát o věcech, které můžou být užitečné i pro ostatní. O věcech, které mi dopředu nikdo nepověděl, nebo se ke mně nestihly dostat. Jako třeba o tom, že po dvou měsících už bez „fénu za deštivého odpoledne“ neusnete ani vy. A že to nejhorší, co můžete svému dítěti udělat, je kariéra jediné dokonalé matky. Protože i když vás bude spousta lidí přesvědčovat o opaku, potkala jsem zatím hrozně moc navzájem tak moc odlišných žen s tak odlišným pohledem na svět a mateřství, a přesto byly svým způsobem dokonalé všechny. Minimálně pro svoje děti.