MEZI NÁMA

blog nedokonalé matky

Nezařazené

0 comments

Vážené dámy

Když jsem byla hodně mladá, odhadem jedny rovnátka a dva pupínky, byla jsem přesvědčená, že mně teda těhotenství postavu nezdeformuje. V Bravíčku psali, že Megan Fox během těhotenství běhala a už čtvrtý týden po porodu začala roztáčet kola rotopedu, tak proč bych nemohla i já? Nebudu jako ty maminy, co se ládujou harlekýnem a pak si trapně stěžujou, že nabraly „po dětech“. Pokud ty děti nežerete, milé dámy, podívejte se pravdě do očí a harlekýnu na etiketu.

Kromě toho mezi mými kamarádkami koluje mýtus, že všechna nabraná kila se stejně vykojí, protože již tak hubená Alča kojila jako o život a nyní se marně pokouší přibrat. Aby nemusela měnit šatník. Z velikosti S na XS. No, ne každej může být druhá Alča, co? Moje veškerá předsevzetí zmizela už pátý týden těhotenství. Bylo mi šíleně zle, ale bohužel ne tolik zle, abych prozvracela celé dny. Bylo mi zle prostě tak akorát na to, abych nevolnosti zajídala rohlíkama s máslem a litry pomerančovýho džusu. Do těhotenského průkazu mi doktor jako počáteční váhu napsal o pět kilo vyšší číslo, než na jaký jsem byla zvyklá. Marně jsem ho přesvědčovala, že jsem těhotná už tři měsíce a to se přece taky počítá, ne? Myslela jsem však na Alču a jen co polevily nevolnosti, užívala jsem si večery s McFishem a kokosovou Fidorkou. Protože kdy jindy, než teď?

Do fitka jsem dorazila celkem dvakrát a sbírala obdivné pohledy okolních cvičenek, které jistě plánovaly, že taky budou jako Megan Fox. A teď i já! Jenže když vstáváte v pět hodin do nemocnice a nesmíte si ani šlohnout svoji obvyklou dávku kofeinu, zlákají vás večer spíš postelový hrátky s Milkou než s abduktorem. Nejspíš tady někde vězí podstata problému pěti kilo navíc, které zůstávají jednou z mála jistot v mém nyní poněkud chaotickém životě. Na ty se dá prostě vždycky spolehnout.

Když jsem si na svoje hranolky odmítla kydnout obvyklou porci tatarky, moje o deset let starší kamarádka Iva si mě trochu přezíravě změřila a pravila s pohledem a tónem zenového mistra: „Hele, taky jsem dřív řešila, že už se nenarvu do eskovejch kalhot. Teď si klidně koupím o velikost větší oblečení. Na výcviku říkali, že přibírání je známka toho, že je člověk v životě spokojenej a usazenej.“ Hrozně ráda bych si vzala tuhle mantru za vlastní, ale pohled na morbidně obézní lektorku výcviku mě uvádí v pochybnosti. Je takové množství štěstí vůbec možné ustát? Ovšem i kamarádka Týnka si všímá pozitivní stránky věci, podle jejího úsudku jsem úplně omládla – to je prý vidět, jak jsem teď děsně šťastná a spokojená. Kejvám hlavou a v duchu si představuju, jak mi všechen ten tuk dočasně (?) vyplnil počínající mimické vrásky. Na internetu ale píšou, že některé ženy začínají hubnout až po ukončení kojení, a tak to po zvážení všech pro a proti rozjíždím a odcházím s tatarkou i s kečupem k tomu. Koneckonců, moje další šance stát se druhou Megan Fox na mě ještě čeká.

 

 

0 comments

Sama doma

V době, kdy každá celebrita prohlašovala: „Já si jako nemyslím, že by měl chlap ženskou mlátit nebo tak, ale jako nejsem zase žádná feministka, abyste si nemysleli“ jsem se rozhodně nestyděla za to, že já se teda za feministku považuju. O platy až tak nejde, protože ve zdravotnictví je máme všichni stejně blbý. Nohy si pořád ještě holím a knírek si stále ještě neholím. Ale prsa, ty vystavuju aktuálně na veřejnosti pořád, takže jak říkám, jasná feministka.

K dobrýmu pocitu, že svět funguje tak, jak má, u mě vždycky patřilo mít práci, sem tam si do ní úplně zbytečně vzít podpatky a občas strávit víkend v holčičí partě a pomlouvat všechno, co má penis. A teď se každej den celá třesu na příchod manžela z práce.

Synek ječí, takže mám důvodný strach, že na mě někdo zavolá sociálku. Spadla mu hračka. Nebaví ho hračka. Je mu horko. Teď je mu zase trochu zima. Chce vzít do náruče. Chce vzít do náruče a chodit po bytě. Už nechce do náruče, chce okamžitě na zem. Ne moment, to byl blbej nápad, takže zpátky nahoru, a honem!  Ještě dvacet minut, říkám si. Pípá mobil: „Chceš vzít něco v Bille?“ Ne, doprčič, chci abys byl konečně doma a já se mohla zavřít do sprchy a oholit si strniště v podpaží.

Představuju si, jak chodím každý den do práce, čumím z okýnka tramvaje a myslím na hovadiny, třeba jaký odstín rtěnky mi sedne nejvíc. Oběd dojídám na jeden zátah a stihnu u toho konverzovat s kolegy. Když mě to už nebaví pracovat, vysmahnu na terásku pokrafat s kolegyní. Zalykám se závistí a šamponem. Jedna kamarádka mi v záchvatu sebereflexe a ironie prozradila, že u prvního dítěte se cítila jako mučednice. Od té doby přemýšlím, jestli i já se cítím jako oběť? Odpověď nacházím okamžitě poté, co mi manžel oznamuje, že příští dva večery musí dopilovat s kolegy z práce kondičku na badmintonu. Dva večery s mastnými vlasy a večeří na stojáka, uvědomuju si plná sebelítosti.

Vzpomínám na svůj porod (blbej) a šestinedělí (ještě blbější). Na všechny ty noci, kdy se na mě synek rozverně usmíval a pobaveně přecházel moje snahy ho znovu uspat. Teď jsem ovšem v uniformní skupině „matek na mateřský“ (jak mi vyplnila do kolonky „zaměstnání“ sestra v porodnici) a to znamená neustále se společnosti omlouvat a být vděčná. Omlouvat se za to, že jsem blbá řidička, kojím, nekojím, jsem krkavčí matka, kariéristka, dětem se moc věnuju a nevydělávám – příživnice jedna! Být vděčná za 220 tis. korun sociálních dávek, neboť co by za to daly americký matky, žeano.

Můj manžel je jiný! Vůbec mu nevadí, že můžu volit, dokonce si ani nemyslí, že jsem slaboduchá (pokud mu nerozházím ikony na ploše nebo si nekoupím nový hrozně pěkný křeslo, na kterým se nedá sedět). Mám to ale štěstí, říkám si. A pak se zjeví v kuchyni v sobotu ráno, zatímco synek opět ječí a já skoro začínám taky. „Konečně snídaně!“ zajásám v duchu a zvažuji, jestli si dám včerejší perník nebo si usmažím vejce. „Nemůžete si příště zavírat dveře?“ přichází jako buldozer odpověď na moje sny o kaloricky hodnotný snídani. Jestli zaznělo něco dalšího, ztratilo se to v nepokrytém zívání a mžourání do poledních paprsků slunce. Moji odpověď ponechám vaší fantazii, neboť výhradně blahosklonná a lehce pobavená překážkami života jsem pouze na blogu.

2 comments

Plaveme v tom

Dítě moderní doby je taková tabula rasa, dalo by se říct. Prostě co na něj nezapíšeš, to tam není, takže matky zapisují horem dolem. V praxi je tím myšleno plavání nebo cvičení s dětmi. V případě cvičení se utvoří magický ženský kruh, zakřičí se heslo „kojme svorně“ a pak se Anička nebo Pepíček připlácne na velký gymnastický balón a podporují se ve správném držení těla. Nebo strachu z výšek, nikdy nevíš. Matky na podobná setkání žene nejenom touha socializovat se, ale také regály plný knih o psychomotorickým vývoji. Na doporučení kamarádky jsme si jednu opatřili taky, abychom se dozvěděli, že existují zhruba dva správné způsoby, jak držet dítě. Pokud ho držíte jinak, upadne mu hlava. Ne, kecám, ale bude mít prej doživotní následky, a to ne ledasjaký. Autorka šermovala s představama jako šikanované dítě, který propadá, kulhá a nejpozději v šestnácti se začne sjíždět na perníku. Takže je jasný, že jestli chcete mít malýho programátora nebo architekta, měli byste si pořídit balón.

My jsme začali s plaváním, a to ze dvou prostých důvodů. Jednak synkovi se rozvinula další stránka osobnosti, schopnost nudit se. Svojí nudou dokáže zabavit tři lidi na plný úvazek. Voda ho jako jedna z mála věcí baví, což se pozná tak, že když ho dáte do vaničky, zuřivě kope, dokud nejsem úplně durch a vanička úplně na suchu. Navíc kurzy probíhají individuálně, tudíž odpadá nutnost společenské konverzace. Na kterou po čtyřech měsících mateřský stejně nemám.

První lekce začala slibně. Posadili jsme se do čekárny vedle místnosti s bazénem, zatímco za dveřmi hystericky ječelo dítě. Povzbudivě jsem mrkala na synka a nešetřila výrazy jako: „Jéé, miminko, něco se mu asi nelíbí, cooo?“ Synek však nereagoval, vyvalil oči a nervózně koutkem úst ožužlával popruh nosítka. V tu ránu se zpoza dveří vynořila žena v batikované sukni, s dvěma culíčky a dvaceti kilo nadváhy, a houpala v náručí značně rozmrzelé dítě velké asi jako noha našeho chlapečka. Synek vytřeštil oči ještě víc a do nosítka se rovnou zakousnul. V místnosti s bazénem se uvolnilo místo, kecla jsem tudíž synka na přebalovací pultík, ze kterého mu visely nožičky, a nadále nadšeně trylkovala. Sice mi to nežral, ale zaujal vstřícný postoj a prohlížel si vykachlíkovanou místnost.

„Je ňákej nejistej,“ vyhodnotila správně instruktorka a jala se odnášet synka na druhý konec místnosti. Stále jsem vysílala povzbudivé úsměvy, zatímco byl syn s přestávkami namáčen do vody. „Na konci kurzu se naučí potápět,“ ozvalo se s neskrývaným nadšením. Trochu mi zatrnulo, ale ihned mě napadlo, že v nejhorším případě vezmeme roha. A v ten okamžik přišla poněkud předčasně avizovaná lekce potápění. „No jo, víte, von je hrozně těžkej,“ povzdychla si instruktorka, zatímco se syn snažil vykašlat nalokanou vodu. Pokoušela jsem se zahrát roli „vůbec-nejsem-hysterická-matka“ a začala přemýšlet, jestli je lepší mít dítě na perníku nebo utopený.

Lekce skončila a zatímco jsem rvala kroutící se dítě do připraveného oblečení, vyslechla jsem si jako bonus přednášku na téma, jak správně manipulovat s kojencem. Prej to není běžnou součástí kurzu, ale že jsem to já…Když jsem se pak mokrá z půlky potem a z druhé vodou z bazénu šourala k zastávce MHD, říkala jsem si, že v tom evidentně plaveme všichni. Někdo teda víc.

0 comments

Vysosaná matka vol. II

Pravděpodobně je to dost překvapivé, ale kojím i nadále. Dříve jsem zatínala zuby s povzbudivou myšlenkou „vydržím to do tří měsíců, a pak se uvidí“, teď posouvám horizont vidiny lepších zítřků na šest měsíců. Jak WHO praví: šest měsíců plně, minimálně dva roky jako vedlejšák. Jestli je na mateřství něco super, tak to, že čas ubíhá raketovou rychlostí. Je mi jasný, že za chvíli budu brečet nad maturitníma fotkama synka a vnucovat se jeho přítelkyni s otiskem nožičky ze tří měsíců. Zatím ale oceňuju, že žádný blbý období netrvá dlouho. Problém je, že blbý období zpravidla vystřídá ještě blbější období.

Tak třeba v případě kojení zjišťuju, že mít dítě hodiny na prsu je nakonec ten nejmenší problém. Dosáhli jsme rovnováhy, když jsem se ke kojení rozplácla s notebokem, mobilem nebo dospávala spánkový deficit. Jenže ramínka vah života se neustále posouvají, žejo. Synek usoudil, že je to nuda, a tak mě vytrvale nakopává pod žebra a pokouší se mi vyškubat ofinu. A já vypadám bez ofiny fakt blbě. Dříve fungovalo kojení jako bezproblémové uspávadlo, teď se snažím jednou rukou šermovat s mobilem a zvýšit hlasitost nahrávky větráku, zatímco druhou nekompromisně krotím jeho zmítající se tělíčko, dokud to nevzdá. Do toho na mě syn navztekaně ječí, protože on si chce bezpracně cumlat a odebrat se už půl hodiny do říše spánku, zatímco z toho pitomýho prsa mu pořád něco teče. Původně jsem si myslela, že má nedostatek mléka. Když se ale jednou vztekle odtrhnul, ohodilo ho stříkající mléko od shora dolů. Trošku jsem se mu smála, ale jen trošku.

Navíc už od narození přibírá asi tak třikrát rychleji než běžné dítě. Období, kdy vás chce dítě sežrat, se říká spurt. My takhle spurtujeme už čtyři měsíce. Protože se i přes kojení co půl hodiny chci zoufale vidět s rodinou nebo prostě vidět záblesk slunečních paprsků, rozhodla jsem se kojit synka přímo v nosítku. Výhody jsou patrné – dítě má neustálý diskrétní přísun prsa a já se dostanu i dál než do místní večerky, aniž bych u toho musela kojit na patníku (a to se fakt stalo, vážení). Takže momentálně chodím po venku a cítím se svobodně a pak taky trochu nepatřičně, protože jednu ruku mám neustále zalomenou dovnitř nosítka a přidržuju synkovi prso, které mu co pět minut vypadává z pusinky. Přitahuje to spoustu překvapených pohledů, ale i v tomhle směru jsem učinila posun. Jakýpak sexuální symbol? Mohla bych si na prsa vylepit štítek s meníčkem a vystavit je na Tripadvisoru.

O zákazníky bych ale měla nouzi, protože pohled na sežvýkané bradavky a modřiny všude okolo by mohl leckoho trochu vyděsit. To je tak, když se synek netrefí a začne sát někde jinde. Před týdnem jsem si svoje prso plné cucfleků vyfotila a poslala kamarádce a svojí mámě. Dmula jsem se u toho pýchou, asi jako když si chlapi porovnávají jizvy z bitev nebo se přečůrávají na sněhu. Vždy když narazím na jiné miminko, je zhruba dvakrát tak starší a dvakrát menší než náš chlapeček. Nafoukaně sleduji dítka, která sedí v kočáru a žmoulají v ručičce flašku se Sunarem. Já kojím! A kojím strašně moc! Jsem nejlepší matka na světě, posílám si pozitivní afirmaci, zatímco se únavou opírám o přebalovací pult a v rychlosti do sebe láduju vaničku jahodové zmrzliny, protože jsem už zase celý den nejedla. Už trochu chápu to vyhlášení soutěže o nejlepší matku roku. Někdy vám v životě nic moc jinýho nezbyde.