MEZI NÁMA

blog nedokonalé matky

Nezařazené

0 comments

Cáky cáky na majáky

Nalijme si čistýho vína, pod záštitou žádoucího psychomotorickýho vývoje mimina praskaj kurzy plavání ve švech, přitom patřičný rozvoj potřebujou spíš matky. Mě teda taky přestalo bavit bezcílně pochodovat s nosítkem po městě, zejména když vyschly zdroje na bankovním účtu. Takže kurzy plavání. Synek už zase povyrostl a do bazénku pro děti jeho věku ho prostě nenarvu, teda narvu, ale rozjařeně se odráží nohama od stěn a piluje šipky. Nakonec to vzdala i lektorka a odeslala nás do normálního bazénu určenýho pro větší děti (a menší dospělý).

Pro tu slavnostní příležitost jsem si z výprodeje v háemku objednala plavky. Vzala jsem fikaně kalhotky s vysokým pasem a o dvě velikosti větší podprsenku, takže už jen stačí dlaněma splácnout prsa a poprosit v šatně nějakou další ženu (teda chci říct maminku) o energický zapnutí spony na zádech. Pořád doufám, že to nedělám jen pro sebe, ale synek mi to moc neusnadňuje. Většinu doby, po kterou je namáčen do bazénku, si nezúčastněně žužlá pěnovou velrybu a reaguje (nevrle) pouze v okamžiku, kdy mu na hlavičku vyšplíchnu kelímek vody. To je trénink na potápění. Sbírám odvahu zeptat se lektorky, k čemu je dobré u kojenců trénovat potápění, ale trochu se jí všechny bojíme. Na začátku lekce u každého nedůvěřivě sleduje, zda se před příchodem k bazénu osprchoval, přičemž dámy pochodující ke sprše v plavkách přede dveřmi zastavuje a posílá nazpět.

Včera zmerčila, že syna ve vodě držím nejen pod hlavou, ale i pod krkem. Nekompromisně zvolala: „Dejte mi ho, prosimvas!“ a pomocí tří elegantních kraulů překonala vzdálenost mezi námi. Přistižena při činu jsem sklopila zrak a odevzdala dítě, ovšem mateřský instinkt ve mně se ozval a nadále jsem syna jistila rukama. Což se samozřejmě lektorky poněkud dotklo a nekompromisně se otočila bokem. Syn zavýskl nadšením, chopil se příležitosti a předklonil hlavičku do vody. Lektorka nehnula brvou a syna mi opět odevzdala. Aby zachránila nastalou situaci, svolala si nás do kruhu a jala se vysvětlovat: „Jenom abyste si nemyslely, že si to snad vymejšlím (nemyslely jsme si to). Byla jsem na jednom z nejlepších kurzů plavání dětí v Německu a největší důraz se kladl na to, aby se děti nedržely pod krkem. Jen si to zkuste na sobě!“ dodala dramaticky. Nezkusily jsme to, ale chápavě jsme pokyvovaly bradou. Žena napravo od nás na mě účastně zamrkala. Chlapeček naproti zaječel, s vervou plácnul nohou do vody a ohodil nejbližší okolí včetně lektorky, čímž dal podnět k rituálnímu ukončení celé lekce.

Chytla jsem tedy syna do náruče a jala se poskakovat s ostatními ženami okolo bazénu. Supění jsme prokládaly snaživým popěvováním: „Když já jim dám o-o-vsa, oni dělaj ho-o-psa.“ Celá situace mě poněkud rozhodila, zatrylkovala jsem tedy směrem k synkovi: „No to je paráádáá, cooo? Cáááky cááááky?“ a doufala, že z něj vyždímám nějaký to nadšení. Nadále žmoulal pěnovou velrybu a nezúčastněně sledoval modrý kachlíky na stěně. Zmateně jsem se ohlédla po ostatních ženách. Korporátní právnička, kožní lékařka a úřednice ministerstva zemědělství, všem poskakovalo dítě i poprsí do rytmu popěvku a ve tváři se jim zračily podobné myšlenky. Nebo jsem alespoň byla přesvědčená o tom, že určitě nejsem jediná. Kdo si uvědomil, že nám všem pěkně cáká. Na maják.

0 comments

Damn Amsterdam

Po intenzivním půl roce se zaslouženě cejtím jako zkušená matka. Vejce se podává od sedmýho měsíce, ale pozor, vysoce alergizující bílek až od roka! Samoodstav u dětí probíhá bohužel až mezi čtvrtým a sedmým rokem (takže brutalita v Game of Thrones se zakládá na pravdě). A když se synek začne kuckat v autosedačce, můj táta se třikrát vyděšeně ohlídne s výkřiky jako: „Proboha, on se dusí?!“, zatímco já sotva zvednu zraky od mobilu. Růžová barva v obličeji? Check. Směje se na plastovou žirafu? Check. Moje nabyté sebevědomí dosáhlo takových výšin, až to v Týnce budí zdání, jaká to mateřství není pohodička. „Závidím ti tu pohodičku,“ píše jednou rukou na Messengeru, zatímco druhou klove do klávesnice a sjíždí nekonečný zástup faktur a objednávek. To ďábelský uchechtnutí muselo bejt slyšet až v administračce na Buďárně, protože na každýho jednou dojde, že? Co víc, zjevně jsem se stala vzorem mateřství! Alespoň pro kamarádku Aničku, která prohlásila, že naše nedávná dovolená je „motivací pro další generace zoufalých matek.“ Takže navíc ne jen tak ledasjakým vzorem!

Dovolenou v Amsterdamu jsem naštěstí platila ještě v těhotenství („každej přece cestuje s dětma“), takže mě vysoký storno poplatky donutily odletět. Jinak bych se možná nechala odradit nekonečnýma historkama manžela o tom, při kterým letu ho zatím uši bolely nejvíc. Pokračoval s tím ještě v letadle, dokud jsem ho neokřikla, aby „ho takhle nestrašil“, ale synek si ve skutečnosti vesele žmoulal žirafu a vystrašená jsem byla spíš já. Napětí dosáhlo vrcholu v okamžiku, kdy začalo vrcholu dosahovat i naše letadlo. Napjatě jsme se podívali po sobě a potom společnými zraky zakotvili na synkovi. Dál si žmoulal žirafu a nahlas se řehtal otřesům letadla. Blaženě jsme se usmívali. Všechno je dovoleno! A taky že bylo. Návštěva galerie. Večeře v tom typu restaurace, ve který jídelní lístek píšou ve stylu nákupního seznamu. Dlouhý zírání na starý baráky a mladý prostitutky. Velký kelímky mastnejch hranolek s majonézou.

Který nejsou moc lehce stravitelným jídlem. Nebo naopak až moc, jak se to veme. Křeče v břiše mě zastihly trochu nepřipravenou se synkem ve vaku a veřejnými toaletami v nedohlednu. Naštěstí jsme si všimli blízké kavárny. Vletěla jsem k baru a dožadovala se informace, kde mají záchody, ale bar na mě v odpověď zahulákal: „Tady ne děti. Žádné děti. Vy okamžitě ven.“ Rozhlédla jsem se po kavárně a z hustoty a zejména zápachu dýmu jsem si odvodila příčinu zákazu vstupu dětí i obtížně srozumitelný projev personálu. Vyběhla jsem tedy ven, prokličkovala mezi cyklisty, kteří jen co mě zmerčili, přidali na rychlosti, a vběhla do blízkého antikvariátu. „Prosím, máte tady záchod?! Je to opravdu nutné!“ div jsem si neklekla před vousatým padesátníkem s námořnickou čepicí za pultíkem. Akorát vstávejte s desetikilovým dítětem ze země. Ani nepozdvihnul zrak od rozečteného románu a lakonicky ukázal palcem za sebe. Starší paní s červenou knihou v ruce v odpověď nesouhlasně zavrtěla hlavou. Asi si pomyslela něco o východoevropských matkách, který se jezděj zfetovat do Amsterdamu a k tomu nemaj žádnou výdrž.

To synek si schovával obdobný číslo do letadla. Akorát že v jeho případě zahrnovala celá akce výměnu oblečení a zoufalý utírání stěn kabinky vlhčenými ubrousky. Obávám se, že příští rok zavede Easyjet manipulační poplatek deset euro za každý sklopení přebalovacího pultíku. Ale i přesto jsme navštívili galerii. Večeřeli v restauraci s nečitelným jídelním lístkem a dezerty ze zeleniny. Dlouze zírali na křivý baráky a souměrný holky ve výlohách. A do toho všechno se šťastně usmívalo naše miminko, který si užívalo celodenní nošení a podnětnou stimulaci. Stálo to za to. Takže milé zoufalé matky, nebojte se nic a vyražte do světa! Akorát bacha na cyklisty a hranolky.