MEZI NÁMA

blog nedokonalé matky

Nezařazené

0 comments

Dítě v každým z nás

Původně jsem chtěla psát o něčem jiným. Zážitků mám na rozdávání, protože kvůli havárii vody v našem bytě bydlíme už skoro měsíc po příbuzných. Ti se nemohou v četných diskuzích shodnout na tom, kde vězí příčina havárie, neboť byt nám rekonstruoval můj strejda. Podle babičky, jeho matky, jsme samozřejmě hlavní příčinou my. Podle více méně všech ostatních leží problém někde mezi opomenutím strýce položit pod sprchový kout hydroizolaci a samotným nápadem rekonstruovat byt za pomoci českých řemeslníků.

Díky tomu jsem teď nastěhovaná ve svým původním dětským pokojíčku v panelákovým 4+1 na českolipským sídlišti. Samozřejmě mi chybí můj krém s vůní „Piña Colada“ (stále kojím co 30 minut a už je mi jasný, že to tak bude až do smrti) a smrad brzdící soupravy metra. Jednu výhodu to ale má, v Český Lípě se totiž pracuje hezky od šesti do tří. Už žádný osamocený večery se zpruzelým kojencem a zmrzlinou místo večeře. Jedno takový letní odpoledne jsme se rozhodli vyvenčit synka v kočárku a zamířili k blízkýmu kopci. Kopec se jmenuje Špičák, i když dle tvaru by to měl být spíš Placák a v Alpách by si ho spletli se zeminou vybagrovanou při stavbě rodinnýho domu.

K tomuhle kopci mě pojí spousta vzpomínek. Tady mi můj první přítel poprvý šáhnul na prsa a sem jsme chodili s jednou ujetou učitelkou místního gymnázia objímat stromy. No je to tady takový prodchnutý láskou, dalo by se říct. Až na to, že můj táta objevil v křoví kříž obsypanej květinama, svíčkama, obrazy a kdoví proč i s jednou černou podprsenkou větší velikosti. Díky Google a Blesku jsme celkem brzy zjistili, že nejde o morbidní zpracování školního projektu ani součást tématicky vyšinutýho LARPu, ale že na tom místě zavraždili ženu. Jmenovala se Soňa a bylo jí skoro čtyřicet. Celý večer jsem přemýšlela, jak se to stalo – večer nebo ve dne? Křičela a slyšel ji někdo? Zavraždil ji kluk, kterýmu bylo dvacet dva. Byl zfetovanej nebo si čin už nějakou dobu plánoval?

A pak jsem si představila, že byl kdysi taky takový roztomilý miminko jako je to naše. S blonďatými vlásky, s modrejma očima. Že jsme vlastně všichni byli miminka, i Fermi rozbíjel nejdřív vobyčejný autíčka s plastovýma okýnkama. Představila jsem si Alberta Einsteina, jak si cucá palec, zatímco jeho matka zanedbává jeho psychomotorický vývoj a celá zpocená pere prádlo. A taky Donald Trump byl kdysi pro někoho to nejkrásnější miminko na světě a šťastně se zubil dvěma tesákama do objektivu, zatímco třímal plyšovýho medvěda. Co se to stane, že z tak krásnýho miminka vyroste takovej idiot nebo zfetovanej zločinec? Možná měl matku, která vůbec neviděla ty krásný čistý oči a rozzářenej úsměv. Viděla jen šest tisíc mateřský, čtyři hodiny spánku, osm hodin ve fabrice.

A pak jsem si vzpomněla na babičku a její neutuchající víru, že její syn není idiot. Všechny ty matky, který si fotí na školní besídce Pepíčky aka vykotlaný pařezy a luční motejly, a pak přemejšlí, jestli by měl Pepíček růst pro Národní nebo spíš nějakou tu progresivní alternativku. Matky, který ve vřískajícím batoleti pobíhajícím po kavárně neviděj rozmazlenýho parchanta, ale energickou duši, kterou korporát nejenže nesemele, ale bude ho dokonce řídit. A tak nějak mi najednou přišly mnohem míň trapný.