MEZI NÁMA

blog nedokonalé matky

Nezařazené

0 comments

Postgraduál

Tuhle si moje kamarádka Anička postěžovala, že společnost očekává od matky stoprocentní nasazení. Někde mezi nákupem biozeleniny a hadrů z ekologicky udržitelně pěstovaný bavlny by měla stihnout kadeřníka, napsat knihu, vytřít podlahu, dopřát manželovi (páč jinak by to u rozvodovýho stání použil jako argument a ještě by jí přiklepli nižší alimenty a bylo by po biozelenině), rozjet vlastní podnikání, nakoupit kabelku. Povinný pražský minimum je kabelka od Michaela Korse, ovšem tím nikoho neoslníte, je potřeba mířit vejš. Mateřská je ten správnej čas pro maximální seberozvoj, nechcete přece dělat dojem, že ste si tři roky jenom bezduše plácali bábovičky. Pak se Anička zarazila a za chvíli připsala: „Ty si taky ten špatnej příklad, děláš doktorát, máš blog a ještě k tomu si zhubla. Myslím, že se s tebou přestanu bavit.“

Takže co, měla bych tu asi napsat, že to všechno dělám jen tak, aby se jako neřeklo. Trošku jakože bokem přicmrndávám. Z radosti, protože jsem tak dočista geniální, že mě intelektuální nečinnost zabíjí. Jenže pravda je taková, že nechci spadnout do kategorie neschopný šmudly s vykojenýma neuronama. Chci bejt jako Angelina Jolie. Na každý ruce dva africký syrský sirotky, obtažený kalhoty a dva autorský scénáře. Vyplout tři hodiny po porodu (co porodu, hypnoporodu!) z porodnice na jehlách a s úsměvem konturovaným precizně nanesenou rtěnkou jako vévodkyně Kate. Jasně, že ještě k tomu nosit dítě na hřbetě do pěti let a kojit ho do šesti, páč bejt krásná a úspěšná na úkor dítěte, tím teda dneska nikoho neohromíte.

Nechci se vymlouvat na ty sociální tlaky vokolo. Na druhou stranu na mě v pět ráno vyskočilo dítě a článek na Facebooku k tomu. Nějakej oduševnělej pedagog v něm rozvíjel základní myšlenku, že ženská s dětma se prostě nemůže intelektuálně rozvíjet. Tím chtěl říct, že sme blbý, ale aby to jako líp znělo no. Doktorátem sem teda nikoho oslňovat nechtěla. Je teda fakt, že když mi jedna rodinná známá dobrosrdečně poklepala na rameno a prohlásila: „Někdo má ty doktoráty…ale mateřství, to je taky zásluha!“, s mým egem to krapet zacloumalo. Ale pravda je taková, že chci hlavně urvat lepší flek a výzkum mě kupodivu celkem baví. Teda v určitých bodech, ne v tom jednom, ve kterým si v jedenáct večer louskám publikace. Aspoň sem jednou nohou venku z ranku „blbá ženská s miminem“.

Něco jinýho jsou hadry, páč kdo by chtěl sbírat soucitný pohledy v tramvaji? Navíc po osmi měsících v poblitejch tílkách dostane jeden chuť na něco slušivějšího. I já jsem se tak zásobila kabelkou od Korse a rejbenkama, prostě to povinný pražský minimum. A můžu vám říct, je to úplně super! Ta kabelka je z bezvadný pevný kůže, to se fakt pozná kvalita, žádnej Baťa prostě. Prckovi to parádně pomáhá s prořezáváním zoubků. Brejle taky fajn, moc dobře padnou do ruky, což procvičuje jemnou motoriku a facilituje naši vzájemnou komunikaci. Nejsem si jistá, jak moc se intelektuálně (ne)rozvíjím, ale těší mě, že synek to dohání za mě. A navíc je to muž, teda zatím minimuž, ale pořád muž, takže už ho nikdy nic nezastaví!

0 comments

Vesničko má

Jsem holka z města. Znervózňuje mě, když se jdu projít s kočárem a cestou potkám nejméně tři neznámý důchodkyně, který už z dálky křičí: „No nazdárek, tak dneska to berete na opačnou stranu, jooo?“, protože si mě přece pamatujou jako tu malou protivnou holku, co jim s koloběžkou najížděla do ostružin. Ze smradu spálenýho listí dostávám deprese, hvízdání cirkulárky mi nahání husí kůži a z přezíravýho chování číšníka v místní občerstvovně jsem poněkud mrzutá. Tentokrát jsme se na vesnici vypravili s miminem a veškerou parádou, neboť babička s dědou slavili šedesát let od svatby a jak je v naší rodině zvykem, k oslavám se přistupuje systematicky a procítěně. Byl obřad a kytice a byla hostina s dortem. Sice sem byla naoko třeskutě vtipná a plánovala únos nevěsty s poznámkou, že není jistý, jestli by si děda vzpomněl, koho nebo co má hledat. Taky mě zajímalo, jestli děda řekne babičce ano. No ale řekl a bylo to dojemný. Fakt.

Čtrnáctiletá vnučka jedné z důchodkyň recitovala s vystrčenou bradou něco o bílejch koních, co přinášej štěstí, pověřená úřednice připomenula, že „jarní květ mládí utržen již byl“ a nechyběla hudební vložka. Což bylo super, protože synek byl už od rána velmi rozladěný, neboť ho předčasně probudil hlučnej strejda, kterej hledal po celým baráku chlebíčky. Místní bard s šedýma loknama a chraplavým hlasem a mobil v ručičkách ho však zabavily na dostatečně dlouhou dobu. Nejdříve jsem z toho všeho byla trochu vykolejená, ale pak jsem viděla dojatýho dědečka a rozzářenou babičku a bylo mi jasný, že to nikdy nemohlo bejt lepší.

Co se mě týče, pokusila jsem se opět o nějakej ten fashion statement a zvolila modrou pruhovanou sukni a halenu ke krku s balónovými rukávy. Ocenil to však pouze přítel sestry, kterej prohlásil: „Jo, tak ty deš ve kroji, jo? Hustýýý!“ Synek poněkud rozladěně sledoval množství knoflíčků, který ho dělilo od zdroje, a zrcadlo mi vytrvale vracelo odraz barokní selky, ovšem s kouřovými stíny. Zjistila sem, že když si na vesnici vezmete extravagantní košili, kojíte víc jak půlroční dítě a sháníte v sámošce lilky, budete za exota. Babička se to asi snažila zachránit, když na někoho přes celej stůl volala : „Vona je vdaná!!“ To nepomohlo, páč svatby zdá se nejsou v kurzu, takže ta letošní diamantová je asi poslední. Páč abyste slavili diamantový svatby, musíte si především někoho vzít hned na prvním místě.

Na druhou stranu na vesnici jsou si všichni rovni, vesnice si nevybírá a nemilosrdně šťourá prstem okolo každýho baráku. Tady se ví, která doma pořádně neuklízí a kdo obchází po třech pivkách špatný dveře. A nikomu neunikne, jaká sousedka sjede staříkům do města pro nákup a kdo Fandovi bez nohy vopravil vrata. A tak se vracím do pražský samoty, kde nikoho nezajímaj vaše prsa, ani kdybyste mu s nima plácali přes ksicht, ale kde vám ani nikdo jen tak nesjede pro nákup a nevopraví dveře. Přes tohle veškerý dojímání si stejně myslím, že jsem na jakoukoliv vesnici až moc lufťácká, ale co se týče syna, už si nejsem tolik jistá. Možná by veškerý biopříkrmy, montessori školky a samoodstavy vyměnil za návraty rodičů z práce okolo třetí a vrtání klacíkem do mrtvejch vrabčáků a bláta. Nebo možná jenom stačí, abysme si vobčas všichni všimli, kterej Fanda bez nohy potřebuje pomoct s nákupem.