MEZI NÁMA

blog nedokonalé matky

Nezařazené

0 comments

Moje jednička

Manžel mi posledně povídal, že jsem na blogu hrozně negativní. A je to pravda. Ne že bych nebyla negativní i v reálným životě, to jakože sem. Ale občas mám i světlý okamžiky, třeba když sežeru dva muffiny na posezení nebo si koupím novou podprdu. Akorát že tenhle blog byl vždycky výhradně taková moje ventilace veškerý frustrace, když zrovna nebyl po ruce manžel nebo ty muffiny. Ale dneska to napravím. Mít dítě je totiž vobčas pěkná pruda, ale ono toho nakonec skoro nikdo nelituje, ani já ne…fakt! Někdo dokonce plánuje druhý dítě. Třeba taky tadyhle já. Jednou se mi syn vzbudil jenom třikrát během noci a tak jsem ráno pocítila nečekanej příval energie. Ptáci zpívali, slunce zářilo, svět se na mě prostě tak nějak smál. A tak jsem šla k manželovi a vyzvídala: „Líbí se ti spíš Zachariáš nebo Norbert?“ Ale manžel to považoval za dobrej vtip, nahlas se zasmál a pak rychle přestal, protože zadržel dech a šel už podruhý vyhodit koš plnej plen.

Takže druhý dítě jen tak nebude. Ale když se vrátím k tomu, který tady už máme, je to s ním vlastně opravdu fajn. Je to jedinej člověk na týhle planetě, který se na mě směje opravdu kdykoliv mě vidí (a i jeho to brzy přejde). Když se mi ráno nechce vstávat, dá mi pusu nebo mě poplácává po vlasech (to je jeho verze hlazení). Dneska mě speciálně dostal, když si vzal hadřík a šmrdlal s ním po stole, jakože ho uklízí. A vůbec ne proto, že se těším, až mi jednou ten stůl doopravdy votře (i když to trochu taky) a taky ne z úžasu, že zrovna já jsem někoho inspirovala k uklízení. Hrozně ráda syna očichávám a nasávám tu jeho dětskou vůni a on z toho má děsnou bžundu. Jsem prostě zamilovaná a jak říká kámoška: „Někdy bych ho samou láskou kousla.“ A syn to má očividně stejně, páč se do mě zakusuje jak jen může.

Možná za to může taky menší spánkovej deficit nebo nižší hormonální hladinka, každopádně jsem se přistihla, že mám najednou větší trpělivost s nekonečnou šňůrou kojících seancí nebo s batolecím chill outem v jedenáct večer. A i když mám vobčas hysterický okýnko, to ne že ne, stačí, když se na mě usměje a je to v klidu. Protože ten jeho úsměv doslova fetuju, na tom úsměvu ujíždím a přežívám – už jeden rok. Už totiž doma nemáme kojence, ale ofiko je to teď batole. Akorát jsem mu to ještě teda úplně nevysvětlila, ale to přijde.

Tak vidíte, jsem plná naděje. Možná za to může to sfouknutí zlatý svíčky ve tvaru jedničky a společný patlání v čokoládovým dortu. Vědomí, že to nejhorší je za náma, teda do puberty. A ten nejkrásnější úsměv na světě.