MEZI NÁMA

blog nedokonalé matky

Nezařazené

0 comments

Nestihnu to nestačím

Za inspiraci k dnešnímu příspěvku děkuji své zatím bezdětné, mladé, kariérně úspěšné a čerstvě zamilované sestře, a svému manželovi, který je sice dětný, již lehce stárnoucí, a o tý zamilovanosti radši pomlčím (nebo teda o ní spíš mlčí on), ale zato má penis. Takže jsou na tom oba tak nějak stejně.

Synkovi se klubou asi tak tři zuby najednou, a tak je mimořádně nenaložený celé dny. A večery. A noci. Když jsme dnes cestovali MHD do herny, protože zrovna tam mají jeho oblíbenej obrovskej bagr s rypadlem (říká se tomu rypadlo?), prohlásil manžel, že by chtěl být v příštím životě ženskou. Úplně mě tou informací odrovnal. Pomstychtivě jsem se zatetelila při představě, že by se to fakt mohlo splnit, což ode mně teda vůbec není pěkný. O ženských se tvrdí, že neví, co chtějí. Jednak to není pravda – ženský prostě jen nechtěj zrovna tebe, promiň – a jednak právě u spousty chlapských přání by bylo lepší, kdyby se nerealizovaly. Vezměte si třeba dámskej kondom. „Musel bys mít menzes, rodit, mít vytahaný prsa a nezákonnou pracovní dobu bez obědový pauzy,“ varovala jsem ho. Byl očividně zmatený. „Myslím jako mateřskou. Musel by si na mateřskou.“

Jsou to prostě nepřenositelný zkušenosti. Taky moje sestra si představuje mateřskou jako závěr reklamy na sirup proti kašli. V mojí představě o její představě sedí matka na pohovce s hrnkem čaje, nasává vůni vanilkovýho roiboosu, a vysílá vybělený úsměvy směrem k postýlce, ve který sladce podřimuje batole. A díky bohu za to. Jestli chceme zvednout porodnost týhle země, asi by nebylo úplně vhodný ženy předčasně zasypávat historkama o tom, jak třeba náš chlapeček spí přijatelně jen připláclý na mým hrudníku. Jestli váháte, jestli by vám za to stálo zdřevěnělý tělo a blokáda krční páteře, tak já mám teda jasno.

Naštěstí pro sestru a porodnost naší republiky se to dá celý smáznout jako neschopnost dotyčný matky. Teda v tomhle případě jakože mě. Celá naše diskuze vlastně začala mojí představou, že každej chlap – dokonce i její přítel, do kterýho je šíleně zamilovaná – má mnohem víc času než průměrná matka na mateřské. To v ní vyvolalo upřímné pochybnosti, přidala jsem tedy podrobný popis modelové situace „já na záchodě, batole se snaží nacpat do mísy“. Ani to ji však nepřesvědčilo. „Tvůj problém, máš ho dát do ohrádky!“ měla jasno. To mě zviklalo. Měla bych? I když bude šíleně ječet a pro větší důraz u toho mlátit hlavou o šprušle? Když jsem syna na plavání odmítla strčit pod hladinu, lektorka si znechuceně odfrkla. „On dneska nějak nechce,“ špitla jsem na svoji obhajobu. „Protože moc dobře ví, že zaječí a vy ho nepotopíte!“ zvolala nesmlouvavě fanynka dětského ponoru. „To dítě diriguje úplně všechno,“ prohlásila šokovaně moje máma, když zpozorovala, že synovi tasím prso dle jeho výběru. Obvykle to levý, takže už je mezi nima znatelnej velikostní rozdíl. Jsem moc měkká? „Bude šíleně ječet a mlátit hlavou o šprušle,“ namítla jsem nejistě. „Láďovi taky celej den zvoněj mobily!“ nedala se sestra. A máma řekla: „Já jsem vás měla tři a taky sem to zvládala.“ A táta řekl: “ Neviděl ste někdo moje brejle?“

0 comments

Mozkomíšní blok

Už jako dítě mě štvalo, jak si mě rodiče zaškatulkovali do speciální krabice, popsali ji černou lihovkou („vzteklá“, „tvrdohlavá“, „blbá na matiku“) a pak to celý důkladně oblepili izolepou. Nevím, jestli je to specialita mých rodičů, no asi ne, asi je to tak nějak přirozený, že jo. Ale někdy to fakt překvapí. Tak třeba nedávno mě máma sjela: „No jo, ty si dycky byla roztržitá.“ Cejtila sem se totiž jako fakt zodpovědnej člověk. Vždycky sem byla ten typ, kterej rozdával otázky ke zkouškám a zuby si zásadně čistím mezizubníma kartáčkama. Matraci pro syna sem vybírala měsíc na základě deseti parametrů zdravé matrace podle Dr. Stevensona a rvala sem ho z náručí každýmu, kdo ho nenosil v poloze „vyvýšený klubíčko“, která je přiznivá pro zdravej vývoj páteře. A to bude ten problém, zodpovědná to já sem, ale všechnu zodpovědnost sem tak nějak vyplejtvala na syna.

Všechno to začalo už v těhotenství. Dodělání si doktorátu po mně vyžaduje pouštění žilou a objíždění republiky s dotazníky. Ne kecám, jen ty dotazníky. No tak sem tuhle chvilku prudila Evču a ta mi umožnila přijet doprostřed středočeskejch lesů, abych chvilku otravovala i její kolegy, místní hasiče. Jenže když píšu doprostřed lesů, tak to fakt nemyslím vůbec obrazně. Na cestě sem se ztrácela já i navigace a když už sem tam konečně se zpožděním dorazila, samým nadšením z opětovnýho shledání s civilizací sem nacouvala do příkopu. Jako možná se řekne hasič a vy si představíte nabušenýho frajera do půl pasu, kterej skáče do plamenů pro svatební fotografie vaší babičky, ale my zasvěcení víme. Hasiči, to je především jeden velkej mužskej slepičinec. Kohoutinec? A tak sem se stala přes noc slavnou v HZS Středočeskýho kraje jako ta bláznivá těhotná psycholožka, který museli tahat auto provazem z příkopu, aby je konečně přestala votravovat s dotazníky a vysmahla zas do Práglu. Jestli ste už o tom taky slyšeli, tak to sem byla já.

Pak mi manžel zakázal řídit a tak sem zkejsla doma a pořídila si varnou konev a tři balení velký Milky. Akorát ta konev byla sice děsně krásná, ale umožňovala k mojí i její škodě chod naprázdno. Když už na plotně celá zrezivělá pískala poslední přání, nalila jsem do ní jako poslední záchranu půl litru octa. A pak sem ji tam zapomněla znovu. Zpětně je mi jí fakt líto, bylo to asi na konci bolestivý a dlouhý, asi jako moje pokusy vyvětrat smrad octu, než se vrátí manžel z práce a zakáže mi taky vařit. Ale život jde dál, na světě je syn a venku zima, takže trávíme odpoledne po herničkách. Srkám kafe, pozoruju to naše batole, který si konečně chvilku vystačí samo (když ho teda necháte šťourat do očí ostatním dětem) a mám pocit, že jsem se tak nějak zase sebrala, mám všechno pohromadě, život zase dává smysl a tak vůbec. Sem do toho pocitu úplně ponořená a vůbec si nevšímám, že mě nějak začaly tlačit boty. Jako matka sem zvyklá na nějaký to nepohodlí a oběti. A nedochází mi to ještě ani potom, co čtu na facebookovým profilu herny srdceryvný příspěvek o matce, jak do kavárny přišla a bez bot odešla. Potom, co tam dvě hodiny trčela a čekala na manžela, až jí přiveze nový. Rvu do syna příkrm a říkám si, jo, tak na světě jsou ještě větší blbky než já, tak je to dobrý. Není to se mnou tak zlý no. Až pak sem si všimla, že na mejch botách přes vodpoledne zázračně narostl podpatek.

A takhle bych mohla pokračovat. Třeba jak sem chtěla stírat výherní kupón, kterej jsem dostala na Vánoce od tchýně, dokud mi manžel neprozradil, že to je dálniční známka. A tomuhle se mami říká sebenaplňující předpověď, vygooglete si to. Nebo taky možná…mateřská demence.