MEZI NÁMA

blog nedokonalé matky

Nezařazené

0 comments

Everything is god

Musím se dnes přiznat k něčemu opravdu strašnýmu, všechny žerty stranou. Uvědomuju si, že tím možná přijdu o všechny tři svý pravidelný čtenáře, a tak se mi to neříká vůbec lehce. Takže hluboký nádech. Výdech. Já totiž věřím…ehm…že existuje bůh. Tak, a je to venku. Ne, fakt si nemyslím, že na obláčku sedí vousatej stařík a kroutí nudou palcema na nohách. Jo, myslím si, že všechno to s velkým třeskem a dinosaurama je pravda. Teda kromě Jurskýho parku, vo tom mám místama trochu pochybnosti, ale co na tom, když má ten film tak skvělou hudbu a efektně padající bannery a obrovskýho jako živýho Tyranosaura Rexe a…je to fakt boží biják, jestli chcete aspoň jeden důkaz boží existence. Jestli jsem si něčím ale nebyla jistá, tak to byla věčná otázka, jak ten bůh vypadá. Teda ještě nedávno.

Nedávno jsem totiž stála před šatní skříní a prohrabávala se hromadou oblečení, který mi bylo naposledy v pubertě a to ještě během krátkýho období, kdy jsem se vzdala chipsů a Milky. Začínalo být nevyhnutelně jasný, že jako v patnácti už nikdy vypadat nebudu a že s dvěma kojícíma trikama a jednou podprdou nevystačím věčně. A tak jsem vyrazila na nákupy. Synka jsem s manželem směnila za jeho kreditku a během půlhodiny narušené pouze jedním přebalováním a jedním hledáním čistých ponožek jsem v jistém online obchodě pořídila trika s výstřihem a kalhoty s gumou v dosud netušených velikostech a navrch přihodila balení bodynek potištěných medvídkama. Setřela jsem si pot z čela a už už jsem vybíhala převzít synka a počuranou plínku, ale pak jsem je uviděla. Děsně krásný a naprosto nepraktický šaty, červený čtvereček u nich zuřivě blikal a hlásil 80 % slevu! Třeba jednou přestanu synka nosit, kojit, třeba se oblíknu jednou slušně a dám si taky rtěnku a vyrazíme s manželem na kafe, nalhávala jsem si. Co na kafe! Na večeři a na biják, dodala jsem si kuráže, a zasnila se, kam by takový večer taky mohl vést. V rozrušení, které ta představa vyvolala, jsem však balíček nechala poslat na starou adresu.

O týden později mi volal kurýr, že má pro mě zásilku, za pět minut sem tam, mladá pani. Celá natěšená jsem nacpala syna do ohrádky. Rtěnka. Večeře. Biják! Jenže dole nikdo nečekal a rudá rtěnka se rozpila v okolním dešti a večeře vystydla ve studeným vichru. „Tak kde ste, čekám tady na vás a nahoře mám malý dítě,“ volala jsem kurýrovi a snažila se hrát na city. Snad mi s těma šatama neujel! „No tady u baráku, jak tu máte to psí hřiště!“ Zbystřila jsem a pozorně se rozhlédla po okolí, kde stála jedna sámoška a autobusová zastávka, ale žádné psí hřiště. „Vy jste jako v Čimicích? Tam už čtyři roky nebydlíme!“ došlo mi. „Jo ahá, tak si zavolejte na dispečink, voni vám to pošlou na správnou adresu,“  poradil mi kurýr a v hlase měl pochopení, asi kvůli té poznámce o dítěti. Následovala jsem jeho doporučení a začala počítat, kdy nejpozději bych mohla balíček obdržet. Jenže majitele obchodu moje romantický představy vůbec nedojímaly a nic nepomohla ani sebemrskačská zpráva, ve který jsem zase jako obvykle všechno hodila na syna a rozvedla zejména myšlenku „já na mateřský, život v hajzlu“. Z bezpečnostních důvodů neumožňujeme zboží přeposílat na novou adresu, zásilku stahujeme zpátky, stálo v emailu, kterým mi nemilosrdně šlápnul do mých křehkých snů o večeru, který bych až na úplný závěr absolvovala komplet oblečená. A jak oblečená!

„Moje šaty!“ zachvátila mě na chvíli panika, ale brzy jsem nalezla ztracenou rovnováhu a zavolala odhodlaně do depa: „Prosím vás, nikam nic neposílejte! Zejtra jsem u vás!“ Druhý den ráno už jsem stepovala na autobusovým nádraží Zličín. V mrazivým vzduchu mi šla od pusy pára a srážela se synovi na nose, ale optimismus mě zdaleka neopouštěl. Ani když jsem z jízdního řádu vyčetla, že jediný autobus, který zajíždí k depu, odjel někdy před třema hodinama. Dokonce ani když jsem to zatracený depo nemohla najít ani s pomocí navigace. Energicky jsem naskočila do nejbližšího autobusu. Za volantem seděla podsaditá řidička s dlouhými černými vlasy a z výšky si mě měřila přes řasy přimhouřených očí. „Prosím vás, nevíte, jak se dostanu k tadytomu depu?“ nenechala jsem se zviklat. Dala si načas s odpovědí: „Todlencto bude u krchova. Děte,“ ukázala palcem kamsi za sebe. Zalovila jsem v peněžence pro drobný, což ji zjevně popudilo. „Řikam děte, ne?“ sevřela ve velký dlani řadící páku a autobus se dal do chodu.

Po nějaké době si autobus zhluboka odfrknul a zastavil mezi poli pokrytými slušnou vrstvou sněhu. Syn začal v nosítku nadšeně poskakovat, tohle se totiž v centru Prahy jen tak nevidí. Řidička se vykolébala ven a zapíchla prst mezi šedé kvádry skladových budov, které se rýsovaly na horizontu: „Musíte tadyhlec a pak doleva.“ Dveře autobusu se zase zavřely a pak už jsme tam zůstali jenom my dva a studenej vítr. Energicky jsem vyšlápla do kopce a představila jsem si sebe a šaty pokaždý, když mi docházel dech, a pak to bylo lepší. V depu si mě chvíli nevěřícně prohlíželi, ale na to jsem zvyklá, to mě fakt nerozhodí, a pak mi konečně předali černou igelitku naditou oblečením. Celou cestu zpátky jsem ji tiskla k tělu a nedůvěřivě se rozhlížela po okolí. Co kdyby mě o ni chtěl někdo zase připravit! Ale bylo to v suchu, široko daleko sme byli jen my a pak jeden kamioňák, který chtěl zjevně naskočit do auta, ale zamrznul vprostřed pohybu a upřeně na nás zíral. Naštěstí pro něj to dítě tentokrát nebylo jeho, takže jsme ho minuli a on mohl s ulehčením dokončit pohyb a nastartovat káru.

Zpátky mezi poli jsem vyhlížela zastávku v opačném směru jízdy, jenže nikde nic. Jak symbolické!  Praha je tady prostě dál, než by si jeden myslel. Postavila jsem se tedy zpátky ke staré známé zastávce a krátila si čas okopáváním hroudy sněhu, protože další autobus na Hostivice měl jet až za půl hodiny. Najednou vedle mě přibrzdilo černé auto. Já se teda v autech nevyznám, ale už od pohledu to byl asi pěkně drahej bourák. V autě seděl muž středního věku v obleku a vypadal tak nějak korporátně a manažersky. Až na to, že se teda usmíval. „Nechcete někam hodit?“ naklonil se nad volant. Moje nohy úplně automaticky vykročily k autu, jenže pak mi hlavou prolítly nejrůznější představy. Třeba jak budou zítřejší úvodníky psát o nálezu dvou mrtvých těl pohozených u krajnice pět kilometrů za Hostivicema. Nebo jak moje máma dílem žalostně a dílem rozzuřeně deklamuje: „Co ji to vůbec napadlo sedat k někomu cizímu do auta?! Kvůli blbejm hadrům?!“ A tak jsem se zklamaně zastavila. Korporátní zaměstnanec postřehl moje zaváhání: „Nebo teda nechcete? Já bych jel vopatrně.“ „Já…asi ne, pardon, vy třeba jo, ale co ti ostatní,“ hodila jsem to na další řidiče a spolkla jsem poznámku: „…a kdo říká, že nejste ňákej dobře zajištěnej masovej vrah?“ „Tak já vám dám aspoň todle,“ pokrčil rameny a zašátral za sebe. Plna očekávání jsem postávala před autem. „My jsme taková skupinka lidí, co věří na šíření dobra a vzájemné mezilidské pomoci,“ zarecitoval a vytasil zářivě fialový talisman z plastových krystalů s malinkým obrázkem nějakého božstva, které vypadalo velice asijsky. Hlavou mi problesknul obrázek čínských dětí, který tohle musejí vyrábět, ale nahlas jsem řekla jenom: „Jéé, no tak to fakt děkuju!“ protože realita předčila moje temné předtuchy a nechtěla jsem si to s tím chlapíkem rozházet.

Černý bourák odsvištěl a tak jsme zase osaměli. Akorát teď jsem v natažený ruce užasle třímala fialový amulet neznámého náboženství. Po chvíli se ze zatáčky konečně vynořil autobus. Zběsile jsem na něj mávala, abych neponechala nic náhodě, a neubránila jsem se u toho nadšenýmu poskakování do rytmu. Na poslední chvíli přibrzdil a trošku u toho zafuněl. Z otevřených dveří na mě shlížela moje známá řidička s černými vlasy a s velkýma rukama. Nevypadalo to, že by sdílela moji radost z opětovného shledání. S kamennou tváří zase ukázala palcem dozadu a tak jsem poslušně zapadla na nejbližší sedačku, ale na mém nadšení to nic nezměnilo. V Hostivicích jsem konečně narazila na autobus, který směřoval  – jak říkají místní – „do Prahy“. Nejnovější pan řidič byl úplně fascinovaný nosítkem, ve kterém mi tou dobou na hrudi spokojeně podřimoval syn zmožený všemi uplynulými zážitky. „No, tak ten se má nejlíp, co?“ zamrkal lišácky směrem k synovi a zanechal mě tak v pochybnostech, co přesně tím myslel. Celou cestu se nicméně vyptával, jestli nejede moc zprudka a jestli syn pořád ještě tak hezky spí, takže jsem mu v Dejvicích z vděčnosti zamávala na rozloučenou.

Tak tady to máte. Zdá se, že bůh vypadá jako manažer, který rozdává odvoz ve svým nablejskaným fáru a fialový přívěsky z plastovejch krystalů. Nebo jako nevrlá řidička autobusu, která vám poradí s cestou a sveze vás zadarmo. Bůh je prostě všude, i tam, kde by vás to ani nenapadlo. A jestli o tom máte pochybnosti, mrkněte na ten biják, nebo se projeďte po trase Praha, Zličín – Hostivice.