MEZI NÁMA

blog nedokonalé matky
Browsing category: Nezařazené
0 comments

Zázračný vejce

Jedna taková univerzální otázka provází dítě jen s nepatrnými obměnami až do dospělosti. Charakterizuje ji úvodní „A už…?“ a může nabývat hned několika významů.

Někdy vyjadřuje upřímné znepokojení: „A už se otáčí na bříško?“ ptá se pediatr a šilhá přitom do tabulek psychomotorického vývoje. Pak tu máme „A už…?“ chlubivé, ba přímo chvástavé: „A už teda chodí? To tady Pepíček v obýváku nacvičuje mazurku!“ Chlubivé „A už…?“ používají nejčastěji matky s malými dětmi, ale rozhodně ne výlučně. Chlubit se můžete také vnoučetem nebo třeba neteří. Některé „A už…?“ může být také vyčítavé: „A už teda chodí na ten nočník?“ táže se babička dítěte, nebo dokonce dobíravé: „Hele Pavlínko, a už máš nějakýho kluka?“ uchechtává se bodrý strýc na rodinné oslavě.

Společným znakem všech otázek začínajících na „A už…?“ je nezájem tazatele o jejich zodpovězení. Nejvíc znepokojující je totiž ten fakt, že se ve skutečnosti o žádnou otázku ani nejedná! Někdy však tazatel přece jen nezůstane v pasivitě a vezme věc do svých rukou, tak jako moje babička.

Nějakou tu chvíli mezi námi viselo ve vzduchu znepokojené: „A už mluví?“ Tento víkend jsem k ní přijela na návštěvu a ještě mezi dveřmi spiklenecky pomrkávala a šeptala: „Máš u Bóži ty vejce!“ Přiznám se, zaskočila mě. Chvíli jsem váhala, jestli jsem se nepřeslechla, než se do toho vložil i děda, který obvykle předstírá nedoslýchavost: „No samozřejmě, zázračný vejce! První vejce od nový slepice pro toho, kdo ještě nemluví!“ Byla v tom stopa dotčenosti nad mojí neznalostí. Takže jsem se nepřeslechla.

Vyrazila jsem tedy k tetě Bóže. „Poslala mě sem babička pro zázračný vejce,“ šeptala jsem a snažila se zachovat nějaké to dekorum, za to může babička, já nic! To kdyby to byl nakonec doopravdy vtip. Teta však spráskla ruce a zvolala: „No to je dost, dyť já ti je tu suším už dva tejdny!“ Zvědavě jsem nakoukla do krabičky. Nevím, co jsem čekala, vykoukla na mě čtyři úplně obyčejná slepičí vejce. „Hm, tak děkuju, a funguje to?“ zajímala jsem se. Teta se rozesmála: „ To víš že jo! Dostal to velkej Pepík (syn) i malej Pepík (vnuk) a dneska mluvěj voba.“

Jenže jsem se zapomněla zeptat, za jak dlouho se má dostavit kýžený efekt. Večer jsem vejce poslušně připravila na másle a vyčkávala, ale nic se nestalo. Tedy vyjma toho, že dobrá půlka skončila na mém tričku, ale to mě nijak nepřekvapilo. Ráno jsem dřepěla u spícího syna a napjatě ho pozorovala, takže se hned zkraje dne vyděsil a do večera si mě nedůvěřivě prohlížel. Jenže toužebně očekávané zvučné „máma“ stále nikde.

Večer jsme vyrazili demonstrovat na Letnou. Syn byl nadšený, protože pekelnej rámus, to je jeho. Já už méně, většinou své názory vyjadřuji osamotě zpoza počítače. Alespoň jsem téměř zapomněla na ten vaječný zázrak (sen?), který se nějak nekonal. Kdyby mi ho ovšem promptně nepřipomenul telefonát babičky.

„No tak co, už…?“ ozvalo se naléhavě. „Ahoj babi, taky tě zdravím. Cože?“ nechápala jsem. „Ježiš, no co asi. Už mluví?“ zabrblala babička uraženě. Protočila jsem oči v sloup a podívala se směrem k synovi, který zrovna mlátil vařečkou do plyšového morčete. „Ne, fakt nem…“ začala jsem dotčeně a s určitým pocitem zadostiučinění. Jenže zpoza gauče se najednou ozvalo suverénní: „Ha.“ Zaraženě jsem vyčkávala, kam se tohle vyvine. „Ha! Ha – Ba! Ha – n- ba!“ skandoval nadšeně syn a nadále třískal vařečkou do morčete. Ještě chvíli jsem rozpačitě koukala na syna a hlavou se mi honily velmi rozporuplné myšlenky. „Jo, mluví,“ odpověděla jsem konečně babičce: „A myslím babi, že si budeme rozumět!“

0 comments

Hra o mentální stabilitu

Včera jsme s manželem koukali na dlouho očekávaný třetí díl poslední série Hry o trůny. Dlouho očekávaný, protože první dva díly jinak brutalitou a akcí nacpaného seriálu vyznívaly jako (hodně nudný) pokus o sebeparodii. Hrdinové si naposledy zasouložili, naposledy si navzájem hleděli do očí, naposledy si zazpívali temnou píseň v pospolitém kruhu před zapáleným krbem a podobně. Byla jsem zvědavá i proto, že už v době odvysílání epizody moji přátelé neskrývali zklamání – akce sice nechyběla, ale pod rouškou noci toho prý ze závěrečné bitvy zloduchů a klaďasů moc vidět nebylo.

Jaké bylo moje překvapení, když jsem záhy dospěla k přesvědčení, že vidět toho je na můj vkus až příliš! Useknuté hlavy střídaly záběry na obživlé mrtvoly vytrhující matkám z náruče nemluvňata. Komparzisté lítali vzduchem a ne vždy se jim to povedlo se všemi tělesnými údy pohromadě. Když došlo na závěrečné titulky, seděla jsem stočená v klubíčku a nervozitou si okusovala nehty. „Vždyť ani neumřel nikdo důležitej!“ chláholil mě manžel. Myslel tím, že přežila hlavní hrdinka s blonďatou hřívou a s velkým poprsím. „Vždyť tam umřely statisíce lidí včetně dětí!“ namítla jsem dílem rozrušeně a dílem vyčítavě. Můj televizní nevkus by rozhodně víc potěšila epizoda ze Sexu ve městě. „Ale to je jen jako!“ namítal manžel a měl samozřejmě pravdu. Jenže málo platné, moje katastrofické vize to nezaplašilo.

Nedávno jsem totiž četla rozhovor s předním klimatologem, který časy budoucí líčil jako takovou Hru o trůny, akorát že trůny nahradil pitnými zdroji vody. Čeká nás krvavá budoucnost bez výdobytků civilizace, na jaké jsme zvyklí. Žádná snadno dostupná elektřina, svoboda tisku, demokracie, Instagram nebo zamražená pizza Hawai. Žádné HBO a seriály plné násilí. Místo televize postačí poodhrnout závěsy na okně.

„Jenže to není jenom jako! Bude válka a přesně takhle to bude vypadat. A co pak bude s Tedíkem?!“ vedla jsem si svoji a byla jsem sama překvapená, kam až jsem se dostala od postoje „žijeme jen jednou, tak ať to stojí zato“. Ne že bych byla zase tak nezodpovědná. Třídíme odpad, záchod myju i přes nedůvěřivý poznámky tchýně ekologickým přípravkem a zásadně jezdíme MHD. I když to poslední taky trochu souvisí s tím, že jsem jako těhotná zacouvala do příkopu a od té doby se bojím řídit. Ovšem snaha myslet na planetu Zemi a budoucí generace teď jaksi dostala mnohem konkrétnější obrysy.

Rozhodla jsem se, že si k narozeninám nadělím kurz potápění. Kdybych dárek nechala na manželovi, dostanu předplatné časopisu o počítačových hrách, a taky to byl můj dlouholetý sen. Jenže kamarádka mě varovala, že potápěčský oblek je šeredný. A taky při potápění umřel její známý. První, co mě napadlo, nebylo: „Co když se mi něco stane?!“, ale: „Chudák Tedík, sirotek a na hospodský stravě!“

Nedostatek spánku a poblinkaná pohovka jsou změny pouze dočasné (to druhé může zažít revival s příchodem puberty), ale ztráta sobecké bezstarostné mysli je bohužel celoživotní.

0 comments

Everything is god

Musím se dnes přiznat k něčemu opravdu strašnýmu, všechny žerty stranou. Uvědomuju si, že tím možná přijdu o všechny tři svý pravidelný čtenáře, a tak se mi to neříká vůbec lehce. Takže hluboký nádech. Výdech. Já totiž věřím…ehm…že existuje bůh. Tak, a je to venku. Ne, fakt si nemyslím, že na obláčku sedí vousatej stařík a kroutí nudou palcema na nohách. Jo, myslím si, že všechno to s velkým třeskem a dinosaurama je pravda. Teda kromě Jurskýho parku, vo tom mám místama trochu pochybnosti, ale co na tom, když má ten film tak skvělou hudbu a efektně padající bannery a obrovskýho jako živýho Tyranosaura Rexe a…je to fakt boží biják, jestli chcete aspoň jeden důkaz boží existence. Jestli jsem si něčím ale nebyla jistá, tak to byla věčná otázka, jak ten bůh vypadá. Teda ještě nedávno.

Nedávno jsem totiž stála před šatní skříní a prohrabávala se hromadou oblečení, který mi bylo naposledy v pubertě a to ještě během krátkýho období, kdy jsem se vzdala chipsů a Milky. Začínalo být nevyhnutelně jasný, že jako v patnácti už nikdy vypadat nebudu a že s dvěma kojícíma trikama a jednou podprdou nevystačím věčně. A tak jsem vyrazila na nákupy. Synka jsem s manželem směnila za jeho kreditku a během půlhodiny narušené pouze jedním přebalováním a jedním hledáním čistých ponožek jsem v jistém online obchodě pořídila trika s výstřihem a kalhoty s gumou v dosud netušených velikostech a navrch přihodila balení bodynek potištěných medvídkama. Setřela jsem si pot z čela a už už jsem vybíhala převzít synka a počuranou plínku, ale pak jsem je uviděla. Děsně krásný a naprosto nepraktický šaty, červený čtvereček u nich zuřivě blikal a hlásil 80 % slevu! Třeba jednou přestanu synka nosit, kojit, třeba se oblíknu jednou slušně a dám si taky rtěnku a vyrazíme s manželem na kafe, nalhávala jsem si. Co na kafe! Na večeři a na biják, dodala jsem si kuráže, a zasnila se, kam by takový večer taky mohl vést. V rozrušení, které ta představa vyvolala, jsem však balíček nechala poslat na starou adresu.

O týden později mi volal kurýr, že má pro mě zásilku, za pět minut sem tam, mladá pani. Celá natěšená jsem nacpala syna do ohrádky. Rtěnka. Večeře. Biják! Jenže dole nikdo nečekal a rudá rtěnka se rozpila v okolním dešti a večeře vystydla ve studeným vichru. „Tak kde ste, čekám tady na vás a nahoře mám malý dítě,“ volala jsem kurýrovi a snažila se hrát na city. Snad mi s těma šatama neujel! „No tady u baráku, jak tu máte to psí hřiště!“ Zbystřila jsem a pozorně se rozhlédla po okolí, kde stála jedna sámoška a autobusová zastávka, ale žádné psí hřiště. „Vy jste jako v Čimicích? Tam už čtyři roky nebydlíme!“ došlo mi. „Jo ahá, tak si zavolejte na dispečink, voni vám to pošlou na správnou adresu,“  poradil mi kurýr a v hlase měl pochopení, asi kvůli té poznámce o dítěti. Následovala jsem jeho doporučení a začala počítat, kdy nejpozději bych mohla balíček obdržet. Jenže majitele obchodu moje romantický představy vůbec nedojímaly a nic nepomohla ani sebemrskačská zpráva, ve který jsem zase jako obvykle všechno hodila na syna a rozvedla zejména myšlenku „já na mateřský, život v hajzlu“. Z bezpečnostních důvodů neumožňujeme zboží přeposílat na novou adresu, zásilku stahujeme zpátky, stálo v emailu, kterým mi nemilosrdně šlápnul do mých křehkých snů o večeru, který bych až na úplný závěr absolvovala komplet oblečená. A jak oblečená!

„Moje šaty!“ zachvátila mě na chvíli panika, ale brzy jsem nalezla ztracenou rovnováhu a zavolala odhodlaně do depa: „Prosím vás, nikam nic neposílejte! Zejtra jsem u vás!“ Druhý den ráno už jsem stepovala na autobusovým nádraží Zličín. V mrazivým vzduchu mi šla od pusy pára a srážela se synovi na nose, ale optimismus mě zdaleka neopouštěl. Ani když jsem z jízdního řádu vyčetla, že jediný autobus, který zajíždí k depu, odjel někdy před třema hodinama. Dokonce ani když jsem to zatracený depo nemohla najít ani s pomocí navigace. Energicky jsem naskočila do nejbližšího autobusu. Za volantem seděla podsaditá řidička s dlouhými černými vlasy a z výšky si mě měřila přes řasy přimhouřených očí. „Prosím vás, nevíte, jak se dostanu k tadytomu depu?“ nenechala jsem se zviklat. Dala si načas s odpovědí: „Todlencto bude u krchova. Děte,“ ukázala palcem kamsi za sebe. Zalovila jsem v peněžence pro drobný, což ji zjevně popudilo. „Řikam děte, ne?“ sevřela ve velký dlani řadící páku a autobus se dal do chodu.

Po nějaké době si autobus zhluboka odfrknul a zastavil mezi poli pokrytými slušnou vrstvou sněhu. Syn začal v nosítku nadšeně poskakovat, tohle se totiž v centru Prahy jen tak nevidí. Řidička se vykolébala ven a zapíchla prst mezi šedé kvádry skladových budov, které se rýsovaly na horizontu: „Musíte tadyhlec a pak doleva.“ Dveře autobusu se zase zavřely a pak už jsme tam zůstali jenom my dva a studenej vítr. Energicky jsem vyšlápla do kopce a představila jsem si sebe a šaty pokaždý, když mi docházel dech, a pak to bylo lepší. V depu si mě chvíli nevěřícně prohlíželi, ale na to jsem zvyklá, to mě fakt nerozhodí, a pak mi konečně předali černou igelitku naditou oblečením. Celou cestu zpátky jsem ji tiskla k tělu a nedůvěřivě se rozhlížela po okolí. Co kdyby mě o ni chtěl někdo zase připravit! Ale bylo to v suchu, široko daleko sme byli jen my a pak jeden kamioňák, který chtěl zjevně naskočit do auta, ale zamrznul vprostřed pohybu a upřeně na nás zíral. Naštěstí pro něj to dítě tentokrát nebylo jeho, takže jsme ho minuli a on mohl s ulehčením dokončit pohyb a nastartovat káru.

Zpátky mezi poli jsem vyhlížela zastávku v opačném směru jízdy, jenže nikde nic. Jak symbolické!  Praha je tady prostě dál, než by si jeden myslel. Postavila jsem se tedy zpátky ke staré známé zastávce a krátila si čas okopáváním hroudy sněhu, protože další autobus na Hostivice měl jet až za půl hodiny. Najednou vedle mě přibrzdilo černé auto. Já se teda v autech nevyznám, ale už od pohledu to byl asi pěkně drahej bourák. V autě seděl muž středního věku v obleku a vypadal tak nějak korporátně a manažersky. Až na to, že se teda usmíval. „Nechcete někam hodit?“ naklonil se nad volant. Moje nohy úplně automaticky vykročily k autu, jenže pak mi hlavou prolítly nejrůznější představy. Třeba jak budou zítřejší úvodníky psát o nálezu dvou mrtvých těl pohozených u krajnice pět kilometrů za Hostivicema. Nebo jak moje máma dílem žalostně a dílem rozzuřeně deklamuje: „Co ji to vůbec napadlo sedat k někomu cizímu do auta?! Kvůli blbejm hadrům?!“ A tak jsem se zklamaně zastavila. Korporátní zaměstnanec postřehl moje zaváhání: „Nebo teda nechcete? Já bych jel vopatrně.“ „Já…asi ne, pardon, vy třeba jo, ale co ti ostatní,“ hodila jsem to na další řidiče a spolkla jsem poznámku: „…a kdo říká, že nejste ňákej dobře zajištěnej masovej vrah?“ „Tak já vám dám aspoň todle,“ pokrčil rameny a zašátral za sebe. Plna očekávání jsem postávala před autem. „My jsme taková skupinka lidí, co věří na šíření dobra a vzájemné mezilidské pomoci,“ zarecitoval a vytasil zářivě fialový talisman z plastových krystalů s malinkým obrázkem nějakého božstva, které vypadalo velice asijsky. Hlavou mi problesknul obrázek čínských dětí, který tohle musejí vyrábět, ale nahlas jsem řekla jenom: „Jéé, no tak to fakt děkuju!“ protože realita předčila moje temné předtuchy a nechtěla jsem si to s tím chlapíkem rozházet.

Černý bourák odsvištěl a tak jsme zase osaměli. Akorát teď jsem v natažený ruce užasle třímala fialový amulet neznámého náboženství. Po chvíli se ze zatáčky konečně vynořil autobus. Zběsile jsem na něj mávala, abych neponechala nic náhodě, a neubránila jsem se u toho nadšenýmu poskakování do rytmu. Na poslední chvíli přibrzdil a trošku u toho zafuněl. Z otevřených dveří na mě shlížela moje známá řidička s černými vlasy a s velkýma rukama. Nevypadalo to, že by sdílela moji radost z opětovného shledání. S kamennou tváří zase ukázala palcem dozadu a tak jsem poslušně zapadla na nejbližší sedačku, ale na mém nadšení to nic nezměnilo. V Hostivicích jsem konečně narazila na autobus, který směřoval  – jak říkají místní – „do Prahy“. Nejnovější pan řidič byl úplně fascinovaný nosítkem, ve kterém mi tou dobou na hrudi spokojeně podřimoval syn zmožený všemi uplynulými zážitky. „No, tak ten se má nejlíp, co?“ zamrkal lišácky směrem k synovi a zanechal mě tak v pochybnostech, co přesně tím myslel. Celou cestu se nicméně vyptával, jestli nejede moc zprudka a jestli syn pořád ještě tak hezky spí, takže jsem mu v Dejvicích z vděčnosti zamávala na rozloučenou.

Tak tady to máte. Zdá se, že bůh vypadá jako manažer, který rozdává odvoz ve svým nablejskaným fáru a fialový přívěsky z plastovejch krystalů. Nebo jako nevrlá řidička autobusu, která vám poradí s cestou a sveze vás zadarmo. Bůh je prostě všude, i tam, kde by vás to ani nenapadlo. A jestli o tom máte pochybnosti, mrkněte na ten biják, nebo se projeďte po trase Praha, Zličín – Hostivice.

0 comments

Nestihnu to nestačím

Za inspiraci k dnešnímu příspěvku děkuji své zatím bezdětné, mladé, kariérně úspěšné a čerstvě zamilované sestře, a svému manželovi, který je sice dětný, již lehce stárnoucí, a o tý zamilovanosti radši pomlčím (nebo teda o ní spíš mlčí on), ale zato má penis. Takže jsou na tom oba tak nějak stejně.

Synkovi se klubou asi tak tři zuby najednou, a tak je mimořádně nenaložený celé dny. A večery. A noci. Když jsme dnes cestovali MHD do herny, protože zrovna tam mají jeho oblíbenej obrovskej bagr s rypadlem (říká se tomu rypadlo?), prohlásil manžel, že by chtěl být v příštím životě ženskou. Úplně mě tou informací odrovnal. Pomstychtivě jsem se zatetelila při představě, že by se to fakt mohlo splnit, což ode mně teda vůbec není pěkný. O ženských se tvrdí, že neví, co chtějí. Jednak to není pravda – ženský prostě jen nechtěj zrovna tebe, promiň – a jednak právě u spousty chlapských přání by bylo lepší, kdyby se nerealizovaly. Vezměte si třeba dámskej kondom. „Musel bys mít menzes, rodit, mít vytahaný prsa a nezákonnou pracovní dobu bez obědový pauzy,“ varovala jsem ho. Byl očividně zmatený. „Myslím jako mateřskou. Musel by si na mateřskou.“

Jsou to prostě nepřenositelný zkušenosti. Taky moje sestra si představuje mateřskou jako závěr reklamy na sirup proti kašli. V mojí představě o její představě sedí matka na pohovce s hrnkem čaje, nasává vůni vanilkovýho roiboosu, a vysílá vybělený úsměvy směrem k postýlce, ve který sladce podřimuje batole. A díky bohu za to. Jestli chceme zvednout porodnost týhle země, asi by nebylo úplně vhodný ženy předčasně zasypávat historkama o tom, jak třeba náš chlapeček spí přijatelně jen připláclý na mým hrudníku. Jestli váháte, jestli by vám za to stálo zdřevěnělý tělo a blokáda krční páteře, tak já mám teda jasno.

Naštěstí pro sestru a porodnost naší republiky se to dá celý smáznout jako neschopnost dotyčný matky. Teda v tomhle případě jakože mě. Celá naše diskuze vlastně začala mojí představou, že každej chlap – dokonce i její přítel, do kterýho je šíleně zamilovaná – má mnohem víc času než průměrná matka na mateřské. To v ní vyvolalo upřímné pochybnosti, přidala jsem tedy podrobný popis modelové situace „já na záchodě, batole se snaží nacpat do mísy“. Ani to ji však nepřesvědčilo. „Tvůj problém, máš ho dát do ohrádky!“ měla jasno. To mě zviklalo. Měla bych? I když bude šíleně ječet a pro větší důraz u toho mlátit hlavou o šprušle? Když jsem syna na plavání odmítla strčit pod hladinu, lektorka si znechuceně odfrkla. „On dneska nějak nechce,“ špitla jsem na svoji obhajobu. „Protože moc dobře ví, že zaječí a vy ho nepotopíte!“ zvolala nesmlouvavě fanynka dětského ponoru. „To dítě diriguje úplně všechno,“ prohlásila šokovaně moje máma, když zpozorovala, že synovi tasím prso dle jeho výběru. Obvykle to levý, takže už je mezi nima znatelnej velikostní rozdíl. Jsem moc měkká? „Bude šíleně ječet a mlátit hlavou o šprušle,“ namítla jsem nejistě. „Láďovi taky celej den zvoněj mobily!“ nedala se sestra. A máma řekla: „Já jsem vás měla tři a taky sem to zvládala.“ A táta řekl: “ Neviděl ste někdo moje brejle?“

0 comments

Mozkomíšní blok

Už jako dítě mě štvalo, jak si mě rodiče zaškatulkovali do speciální krabice, popsali ji černou lihovkou („vzteklá“, „tvrdohlavá“, „blbá na matiku“) a pak to celý důkladně oblepili izolepou. Nevím, jestli je to specialita mých rodičů, no asi ne, asi je to tak nějak přirozený, že jo. Ale někdy to fakt překvapí. Tak třeba nedávno mě máma sjela: „No jo, ty si dycky byla roztržitá.“ Cejtila sem se totiž jako fakt zodpovědnej člověk. Vždycky sem byla ten typ, kterej rozdával otázky ke zkouškám a zuby si zásadně čistím mezizubníma kartáčkama. Matraci pro syna sem vybírala měsíc na základě deseti parametrů zdravé matrace podle Dr. Stevensona a rvala sem ho z náručí každýmu, kdo ho nenosil v poloze „vyvýšený klubíčko“, která je přiznivá pro zdravej vývoj páteře. A to bude ten problém, zodpovědná to já sem, ale všechnu zodpovědnost sem tak nějak vyplejtvala na syna.

Všechno to začalo už v těhotenství. Dodělání si doktorátu po mně vyžaduje pouštění žilou a objíždění republiky s dotazníky. Ne kecám, jen ty dotazníky. No tak sem tuhle chvilku prudila Evču a ta mi umožnila přijet doprostřed středočeskejch lesů, abych chvilku otravovala i její kolegy, místní hasiče. Jenže když píšu doprostřed lesů, tak to fakt nemyslím vůbec obrazně. Na cestě sem se ztrácela já i navigace a když už sem tam konečně se zpožděním dorazila, samým nadšením z opětovnýho shledání s civilizací sem nacouvala do příkopu. Jako možná se řekne hasič a vy si představíte nabušenýho frajera do půl pasu, kterej skáče do plamenů pro svatební fotografie vaší babičky, ale my zasvěcení víme. Hasiči, to je především jeden velkej mužskej slepičinec. Kohoutinec? A tak sem se stala přes noc slavnou v HZS Středočeskýho kraje jako ta bláznivá těhotná psycholožka, který museli tahat auto provazem z příkopu, aby je konečně přestala votravovat s dotazníky a vysmahla zas do Práglu. Jestli ste už o tom taky slyšeli, tak to sem byla já.

Pak mi manžel zakázal řídit a tak sem zkejsla doma a pořídila si varnou konev a tři balení velký Milky. Akorát ta konev byla sice děsně krásná, ale umožňovala k mojí i její škodě chod naprázdno. Když už na plotně celá zrezivělá pískala poslední přání, nalila jsem do ní jako poslední záchranu půl litru octa. A pak sem ji tam zapomněla znovu. Zpětně je mi jí fakt líto, bylo to asi na konci bolestivý a dlouhý, asi jako moje pokusy vyvětrat smrad octu, než se vrátí manžel z práce a zakáže mi taky vařit. Ale život jde dál, na světě je syn a venku zima, takže trávíme odpoledne po herničkách. Srkám kafe, pozoruju to naše batole, který si konečně chvilku vystačí samo (když ho teda necháte šťourat do očí ostatním dětem) a mám pocit, že jsem se tak nějak zase sebrala, mám všechno pohromadě, život zase dává smysl a tak vůbec. Sem do toho pocitu úplně ponořená a vůbec si nevšímám, že mě nějak začaly tlačit boty. Jako matka sem zvyklá na nějaký to nepohodlí a oběti. A nedochází mi to ještě ani potom, co čtu na facebookovým profilu herny srdceryvný příspěvek o matce, jak do kavárny přišla a bez bot odešla. Potom, co tam dvě hodiny trčela a čekala na manžela, až jí přiveze nový. Rvu do syna příkrm a říkám si, jo, tak na světě jsou ještě větší blbky než já, tak je to dobrý. Není to se mnou tak zlý no. Až pak sem si všimla, že na mejch botách přes vodpoledne zázračně narostl podpatek.

A takhle bych mohla pokračovat. Třeba jak sem chtěla stírat výherní kupón, kterej jsem dostala na Vánoce od tchýně, dokud mi manžel neprozradil, že to je dálniční známka. A tomuhle se mami říká sebenaplňující předpověď, vygooglete si to. Nebo taky možná…mateřská demence.

0 comments

Moje jednička

Manžel mi posledně povídal, že jsem na blogu hrozně negativní. A je to pravda. Ne že bych nebyla negativní i v reálným životě, to jakože sem. Ale občas mám i světlý okamžiky, třeba když sežeru dva muffiny na posezení nebo si koupím novou podprdu. Akorát že tenhle blog byl vždycky výhradně taková moje ventilace veškerý frustrace, když zrovna nebyl po ruce manžel nebo ty muffiny. Ale dneska to napravím. Mít dítě je totiž vobčas pěkná pruda, ale ono toho nakonec skoro nikdo nelituje, ani já ne…fakt! Někdo dokonce plánuje druhý dítě. Třeba taky tadyhle já. Jednou se mi syn vzbudil jenom třikrát během noci a tak jsem ráno pocítila nečekanej příval energie. Ptáci zpívali, slunce zářilo, svět se na mě prostě tak nějak smál. A tak jsem šla k manželovi a vyzvídala: „Líbí se ti spíš Zachariáš nebo Norbert?“ Ale manžel to považoval za dobrej vtip, nahlas se zasmál a pak rychle přestal, protože zadržel dech a šel už podruhý vyhodit koš plnej plen.

Takže druhý dítě jen tak nebude. Ale když se vrátím k tomu, který tady už máme, je to s ním vlastně opravdu fajn. Je to jedinej člověk na týhle planetě, který se na mě směje opravdu kdykoliv mě vidí (a i jeho to brzy přejde). Když se mi ráno nechce vstávat, dá mi pusu nebo mě poplácává po vlasech (to je jeho verze hlazení). Dneska mě speciálně dostal, když si vzal hadřík a šmrdlal s ním po stole, jakože ho uklízí. A vůbec ne proto, že se těším, až mi jednou ten stůl doopravdy votře (i když to trochu taky) a taky ne z úžasu, že zrovna já jsem někoho inspirovala k uklízení. Hrozně ráda syna očichávám a nasávám tu jeho dětskou vůni a on z toho má děsnou bžundu. Jsem prostě zamilovaná a jak říká kámoška: „Někdy bych ho samou láskou kousla.“ A syn to má očividně stejně, páč se do mě zakusuje jak jen může.

Možná za to může taky menší spánkovej deficit nebo nižší hormonální hladinka, každopádně jsem se přistihla, že mám najednou větší trpělivost s nekonečnou šňůrou kojících seancí nebo s batolecím chill outem v jedenáct večer. A i když mám vobčas hysterický okýnko, to ne že ne, stačí, když se na mě usměje a je to v klidu. Protože ten jeho úsměv doslova fetuju, na tom úsměvu ujíždím a přežívám – už jeden rok. Už totiž doma nemáme kojence, ale ofiko je to teď batole. Akorát jsem mu to ještě teda úplně nevysvětlila, ale to přijde.

Tak vidíte, jsem plná naděje. Možná za to může to sfouknutí zlatý svíčky ve tvaru jedničky a společný patlání v čokoládovým dortu. Vědomí, že to nejhorší je za náma, teda do puberty. A ten nejkrásnější úsměv na světě.

 

0 comments

Kolikrát jsi matkou, tolikrát jsi člověkem

Tak sou tady zase Vánoce. Na ONA Dnes tudíž vyšla upřímná zpověď ženy, která se prej snaží rodině zařídit eňo ňůňo atmošku a jede kvůli tomu na lexaurinu. Okna paneláků zářej fialovou, červenou nebo modrou barvou, akorát že se v nich svíjej tak maximálně prsatý hospodyňky s Okenou, a Facebook plněj aranžovaný fotky mimin na saních s ledabyle pohozenýma štůčkama vaty okolo. Páč bílý Vánoce zase nebudou, tak aspoň něco. A taky je tady zase další třídní sraz. V našem rodným městě totiž chcípnul pes, tak se tu všichni vždycky sejdeme jen na Vánoce, abysme rodičům vyžrali ledničky a zase odtáhli do Prahy. Mám třídní srazy obvykle ráda, hrozně mě zajímá, jak věčně zhulenou Elišku změnilo mateřství a stabilní příjem, nebo kde se láme věková hranice, po který už je působení v kapele LOTR a práce za barem spíš k politování. Některý věci se ale neměněj. Třeba já jsem pořád pro třídní většinu za toho outsidera. Takže sem na tenhle sraz vlastně ani nešla a nikomu sem tam taky nechyběla. S dvěma klukama jsme se ale sešli bokem. Tak třeba tadyhle Pavel měl dycky velký ambice. Na návštěvě se rozšafně posadil do křesla, do sebe sypal vosí hnízda od tchýně a ze sebe sypal seznam míst od Kalifornie po Vladivostok, kde všude zatím pracoval nebo pracuje. A zakončil to větou: „Těším se, až budem mít prcka, já jsem totiž fakt rodinej typ.“ A podobně mluvil i Tomáš: „Víš co, nemít děti je děsně sobecký, já sem dycky chtěl aspoň dvě no“.

A tak si říkám, jak se u chlapů projevuje ta rodinná typologie? Je to schopnost zabezpečit ze Singapuru finančně ženu, zatímco ona v Horní Kopřivnici odsává nudle a druhou rukou píše pod anonymem do internetový psychologický poradny? Nebo to znamená, že bude Pavla i Tomáše za šest let bavit stavět si s potomkem dvě hodiny lego? Každopádně jsem vytáhla z paměti Matějčka a parafrázovala, že ještě větší sobectví než nemít dítě je mít pouze jedináčka. Tudíž minimálně z pohledu psychologický teorie a nesobecký lásky k synovi mu budu muset jednou – a ten okamžik není zase tak daleko – pořídit bráchu nebo ségru. Pak jsem si vzpomněla na kamarádku Janu. Jana už má po čtyřicítce a děti nikdy nechtěla. Má krásný designový bydlení sama pro sebe a na zdi nemá oranžový skvrny od dýňovýho příkrmu s tuňákem, ale svoje autorský fotografie. Po nocích nekouká tupě do stropu zatímco jí kojenec vztekle zarejvá prsty do prsa, ale buď spí nebo si čte. Když Jana nemá žádný dítě, proč já bych MUSELA mít dvě, když třeba vopravdu nebudu chtít? Na druhou stranu syna dost traumatizuju už sama od sebe, takže nepořízením sourozence z něj nejspíš už definitivně vychovám nepoužitelnýho asociálního jedince. A pak se taky občas dívám na jeho pár měsíců starý fotky a trochu se mi stýská po tom malinkým miminku, hlavně když z paměti vytlačím všechny vzpomínky na rektální rourky a poporodní deprese.

Většinu času si ale gratuluju, že mě nenapadlo nic tak bláznivýho jako pořídit si další dítě. Syn totiž vyžaduje stošedesát procent pozornosti. Když nespí, chce se zabít, když jakože spí, pozvolna zabíjí mě – trvající spánkovou deprivací. Tuhle jsem si ale kamarádce se čtyřmi dětmi postěžovala, že už fakt nemůžu, a ona mi doporučila pořídit si další dítě, že to pak přejde. Zřejmě nějaká paradoxní teorie intervence? Nebo se tím všechno rozsekne? Slabší kusy definitivně odpadnou, silnější to zocelí? Prej „jedno dítě, žádný dítě“, blazeovaně pomrkávaj zasloužilý matky na vystresovaný novomatky. Jenže co vony považujou za tak trochu trapnej stav, o to já opírám všechny svoje zbývající naděje. Jestli takhle to vypadá, když nemáte žádný dítě, začnu zobat antikoncepci po hrstech. No leda že by můj chlap byl nějakej ten vopravdu rodinej typ. Jako třeba tady Tomáš a Pavel.

0 comments

Winter is coming

Teď už mě rozhodí jen máloco – ručička na váze, smrad mletý tresky s cuketou a budíček ve tři hodiny v noci. No a pak taky blížící se zima. My matky se zimy fakt bojíme. Stahujeme se do herniček s protivnou obsluhou a hnusným kafem. Zakládáme podpůrný skupiny, na kterých sdílíme rady, jak to přežít. Objíždíme příbuzný a vůbec nám najednou nevadí, když nám kecaj do kojení a oblíkání. Došla jsem k názoru, že kojenci jsou evolučně nastavený na rovníkový klima. Tak pocházíme z Afriky, neasi. Akorát že žijeme na místě, kde je od září do dubna kosa jak v psí morně, nemáme moře ani hory, ale zato máme za prezidenta Zemana. Praotec Čech měl asi glaukom nebo vadnou převodovku.

Jedno takový odpoledne na mě prostě sedla depka. Venku tma, která vhodně doplňovala moji náladu. Syn se mi věšel na kotníky a střídavě vyl a ječel, zatímco jsem mu ohřívala příkrm z ekologicky pěstovaných plodin za stovku, kterej jsem o půl hodiny později lila do záchoda. Svlíkala jsem si podprsenku a myslela u toho na Zuzku: „Není na to nějak velkej? Mně se v týhle době kluci kojili dvakrát denně a příkrmy jedli vod pěti měsíců na kila. Prostě mu to prso nedávej!“. Beru synovi prso a nabízím bio kaši z quinoy a tahitský vanilky, jenže začíná hystericky ječet a tak to rychle beru zpátky. Sousedi už se posledně dívali nějak divně. Zaplavuje mě vlna sebelítosti. Jsem neschopná matka, celý noci nespím, celý dny kojím, jsem prostě moc měkká, syn jednou skončí na perníku nebo na Jižáku a bude to moje vina.

A tak jsem se v zoufalství přihlásila do internetový diskuze – přesně tý, který jsem se celý těhotenství vysmívala – a všechno jsem tam napsala. Že sem utahaná a že už moc dlouho nedokážu stavět kostičky na sebe a tvářit se u toho, že mě to baví. Že sem objevila možnost, jak se zároveň nebetyčně nudit a nevědět, kam skočit dřív. Samozřejmě se ozvalo pár hlasů ze zástupu dokonalých matek, kterým se porodem dítěte konečně zhmotnil jejich hlavní životní cíl, a tak v jedný ruce třímaj batole, ve druhý knihu Rozvíjej se děťátko, a zaplavuje je nebeská záře božího světla. Michelangelo hadr. Dostalo se mi poučení, že celý problém je v mojí hlavě a stačí nefňukat a něco dělat. Už mi ale nikdo neporadil, co by to jako mělo bejt. Taky nesouhlasnýho vrtění hlavou, dyť vona se zalykala štěstím první vteřiny po porodu a od tý doby imrvére. Žije stejně jako předtím a vlastně ještě líp, bojí se akorát okamžiku, kdy bude muset zase do rachoty.

Naštěstí mi napsala i Lenka, Jana a Markéta. Taky na mateřský nějak moc neujížděly, ale tak trochu se styděly to přiznat (nebo neměly tak velkou depku). A s Lenkou, Janou a Markétou je to najednou všechno snesitelnější. Minulý týden jsme byly v jedný herně, seděly v kroužku, nadávaly na hnusný kafe a diskutovaly o tom, jakej druh smrti je nejhorší. Sice jsme schytaly pár pohoršených pohledů od normálnějších matek, ale v jednotě je síla, takže sme se tím ani jedna nenechaly rozhodit. Místo menstruačních kalíšků a bambusovejch plenek jsme probíraly moji disertačku, Janinu novinářskou kariéru a Markétino programování. A takhle teda jsem se já zbavila svý podzimní depky. Teď už mě zvětšiny trápí jen pomyšlení, že bych měla mít něco jako syna v druhým vydání – ale jak opáčila kamarádka Anička: „To bych nejdřív musela mít sex, takže cajk.“ Je to v suchu!

0 comments

Postgraduál

Tuhle si moje kamarádka Anička postěžovala, že společnost očekává od matky stoprocentní nasazení. Někde mezi nákupem biozeleniny a hadrů z ekologicky udržitelně pěstovaný bavlny by měla stihnout kadeřníka, napsat knihu, vytřít podlahu, dopřát manželovi (páč jinak by to u rozvodovýho stání použil jako argument a ještě by jí přiklepli nižší alimenty a bylo by po biozelenině), rozjet vlastní podnikání, nakoupit kabelku. Povinný pražský minimum je kabelka od Michaela Korse, ovšem tím nikoho neoslníte, je potřeba mířit vejš. Mateřská je ten správnej čas pro maximální seberozvoj, nechcete přece dělat dojem, že ste si tři roky jenom bezduše plácali bábovičky. Pak se Anička zarazila a za chvíli připsala: „Ty si taky ten špatnej příklad, děláš doktorát, máš blog a ještě k tomu si zhubla. Myslím, že se s tebou přestanu bavit.“

Takže co, měla bych tu asi napsat, že to všechno dělám jen tak, aby se jako neřeklo. Trošku jakože bokem přicmrndávám. Z radosti, protože jsem tak dočista geniální, že mě intelektuální nečinnost zabíjí. Jenže pravda je taková, že nechci spadnout do kategorie neschopný šmudly s vykojenýma neuronama. Chci bejt jako Angelina Jolie. Na každý ruce dva africký syrský sirotky, obtažený kalhoty a dva autorský scénáře. Vyplout tři hodiny po porodu (co porodu, hypnoporodu!) z porodnice na jehlách a s úsměvem konturovaným precizně nanesenou rtěnkou jako vévodkyně Kate. Jasně, že ještě k tomu nosit dítě na hřbetě do pěti let a kojit ho do šesti, páč bejt krásná a úspěšná na úkor dítěte, tím teda dneska nikoho neohromíte.

Nechci se vymlouvat na ty sociální tlaky vokolo. Na druhou stranu na mě v pět ráno vyskočilo dítě a článek na Facebooku k tomu. Nějakej oduševnělej pedagog v něm rozvíjel základní myšlenku, že ženská s dětma se prostě nemůže intelektuálně rozvíjet. Tím chtěl říct, že sme blbý, ale aby to jako líp znělo no. Doktorátem sem teda nikoho oslňovat nechtěla. Je teda fakt, že když mi jedna rodinná známá dobrosrdečně poklepala na rameno a prohlásila: „Někdo má ty doktoráty…ale mateřství, to je taky zásluha!“, s mým egem to krapet zacloumalo. Ale pravda je taková, že chci hlavně urvat lepší flek a výzkum mě kupodivu celkem baví. Teda v určitých bodech, ne v tom jednom, ve kterým si v jedenáct večer louskám publikace. Aspoň sem jednou nohou venku z ranku „blbá ženská s miminem“.

Něco jinýho jsou hadry, páč kdo by chtěl sbírat soucitný pohledy v tramvaji? Navíc po osmi měsících v poblitejch tílkách dostane jeden chuť na něco slušivějšího. I já jsem se tak zásobila kabelkou od Korse a rejbenkama, prostě to povinný pražský minimum. A můžu vám říct, je to úplně super! Ta kabelka je z bezvadný pevný kůže, to se fakt pozná kvalita, žádnej Baťa prostě. Prckovi to parádně pomáhá s prořezáváním zoubků. Brejle taky fajn, moc dobře padnou do ruky, což procvičuje jemnou motoriku a facilituje naši vzájemnou komunikaci. Nejsem si jistá, jak moc se intelektuálně (ne)rozvíjím, ale těší mě, že synek to dohání za mě. A navíc je to muž, teda zatím minimuž, ale pořád muž, takže už ho nikdy nic nezastaví!

0 comments

Vesničko má

Jsem holka z města. Znervózňuje mě, když se jdu projít s kočárem a cestou potkám nejméně tři neznámý důchodkyně, který už z dálky křičí: „No nazdárek, tak dneska to berete na opačnou stranu, jooo?“, protože si mě přece pamatujou jako tu malou protivnou holku, co jim s koloběžkou najížděla do ostružin. Ze smradu spálenýho listí dostávám deprese, hvízdání cirkulárky mi nahání husí kůži a z přezíravýho chování číšníka v místní občerstvovně jsem poněkud mrzutá. Tentokrát jsme se na vesnici vypravili s miminem a veškerou parádou, neboť babička s dědou slavili šedesát let od svatby a jak je v naší rodině zvykem, k oslavám se přistupuje systematicky a procítěně. Byl obřad a kytice a byla hostina s dortem. Sice sem byla naoko třeskutě vtipná a plánovala únos nevěsty s poznámkou, že není jistý, jestli by si děda vzpomněl, koho nebo co má hledat. Taky mě zajímalo, jestli děda řekne babičce ano. No ale řekl a bylo to dojemný. Fakt.

Čtrnáctiletá vnučka jedné z důchodkyň recitovala s vystrčenou bradou něco o bílejch koních, co přinášej štěstí, pověřená úřednice připomenula, že „jarní květ mládí utržen již byl“ a nechyběla hudební vložka. Což bylo super, protože synek byl už od rána velmi rozladěný, neboť ho předčasně probudil hlučnej strejda, kterej hledal po celým baráku chlebíčky. Místní bard s šedýma loknama a chraplavým hlasem a mobil v ručičkách ho však zabavily na dostatečně dlouhou dobu. Nejdříve jsem z toho všeho byla trochu vykolejená, ale pak jsem viděla dojatýho dědečka a rozzářenou babičku a bylo mi jasný, že to nikdy nemohlo bejt lepší.

Co se mě týče, pokusila jsem se opět o nějakej ten fashion statement a zvolila modrou pruhovanou sukni a halenu ke krku s balónovými rukávy. Ocenil to však pouze přítel sestry, kterej prohlásil: „Jo, tak ty deš ve kroji, jo? Hustýýý!“ Synek poněkud rozladěně sledoval množství knoflíčků, který ho dělilo od zdroje, a zrcadlo mi vytrvale vracelo odraz barokní selky, ovšem s kouřovými stíny. Zjistila sem, že když si na vesnici vezmete extravagantní košili, kojíte víc jak půlroční dítě a sháníte v sámošce lilky, budete za exota. Babička se to asi snažila zachránit, když na někoho přes celej stůl volala : „Vona je vdaná!!“ To nepomohlo, páč svatby zdá se nejsou v kurzu, takže ta letošní diamantová je asi poslední. Páč abyste slavili diamantový svatby, musíte si především někoho vzít hned na prvním místě.

Na druhou stranu na vesnici jsou si všichni rovni, vesnice si nevybírá a nemilosrdně šťourá prstem okolo každýho baráku. Tady se ví, která doma pořádně neuklízí a kdo obchází po třech pivkách špatný dveře. A nikomu neunikne, jaká sousedka sjede staříkům do města pro nákup a kdo Fandovi bez nohy vopravil vrata. A tak se vracím do pražský samoty, kde nikoho nezajímaj vaše prsa, ani kdybyste mu s nima plácali přes ksicht, ale kde vám ani nikdo jen tak nesjede pro nákup a nevopraví dveře. Přes tohle veškerý dojímání si stejně myslím, že jsem na jakoukoliv vesnici až moc lufťácká, ale co se týče syna, už si nejsem tolik jistá. Možná by veškerý biopříkrmy, montessori školky a samoodstavy vyměnil za návraty rodičů z práce okolo třetí a vrtání klacíkem do mrtvejch vrabčáků a bláta. Nebo možná jenom stačí, abysme si vobčas všichni všimli, kterej Fanda bez nohy potřebuje pomoct s nákupem.