MEZI NÁMA

blog nedokonalé matky
0 comments

Kolikrát jsi matkou, tolikrát jsi člověkem

Tak sou tady zase Vánoce. Na ONA Dnes tudíž vyšla upřímná zpověď ženy, která se prej snaží rodině zařídit eňo ňůňo atmošku a jede kvůli tomu na lexaurinu. Okna paneláků zářej fialovou, červenou nebo modrou barvou, akorát že se v nich svíjej tak maximálně prsatý hospodyňky s Okenou, a Facebook plněj aranžovaný fotky mimin na saních s ledabyle pohozenýma štůčkama vaty okolo. Páč bílý Vánoce zase nebudou, tak aspoň něco. A taky je tady zase další třídní sraz. V našem rodným městě totiž chcípnul pes, tak se tu všichni vždycky sejdeme jen na Vánoce, abysme rodičům vyžrali ledničky a zase odtáhli do Prahy. Mám třídní srazy obvykle ráda, hrozně mě zajímá, jak věčně zhulenou Elišku změnilo mateřství a stabilní příjem, nebo kde se láme věková hranice, po který už je působení v kapele LOTR a práce za barem spíš k politování. Některý věci se ale neměněj. Třeba já jsem pořád pro třídní většinu za toho outsidera. Takže sem na tenhle sraz vlastně ani nešla a nikomu sem tam taky nechyběla. S dvěma klukama jsme se ale sešli bokem. Tak třeba tadyhle Pavel měl dycky velký ambice. Na návštěvě se rozšafně posadil do křesla, do sebe sypal vosí hnízda od tchýně a ze sebe sypal seznam míst od Kalifornie po Vladivostok, kde všude zatím pracoval nebo pracuje. A zakončil to větou: „Těším se, až budem mít prcka, já jsem totiž fakt rodinej typ.“ A podobně mluvil i Tomáš: „Víš co, nemít děti je děsně sobecký, já sem dycky chtěl aspoň dvě no“.

A tak si říkám, jak se u chlapů projevuje ta rodinná typologie? Je to schopnost zabezpečit ze Singapuru finančně ženu, zatímco ona v Horní Kopřivnici odsává nudle a druhou rukou píše pod anonymem do internetový psychologický poradny? Nebo to znamená, že bude Pavla i Tomáše za šest let bavit stavět si s potomkem dvě hodiny lego? Každopádně jsem vytáhla z paměti Matějčka a parafrázovala, že ještě větší sobectví než nemít dítě je mít pouze jedináčka. Tudíž minimálně z pohledu psychologický teorie a nesobecký lásky k synovi mu budu muset jednou – a ten okamžik není zase tak daleko – pořídit bráchu nebo ségru. Pak jsem si vzpomněla na kamarádku Janu. Jana už má po čtyřicítce a děti nikdy nechtěla. Má krásný designový bydlení sama pro sebe a na zdi nemá oranžový skvrny od dýňovýho příkrmu s tuňákem, ale svoje autorský fotografie. Po nocích nekouká tupě do stropu zatímco jí kojenec vztekle zarejvá prsty do prsa, ale buď spí nebo si čte. Když Jana nemá žádný dítě, proč já bych MUSELA mít dvě, když třeba vopravdu nebudu chtít? Na druhou stranu syna dost traumatizuju už sama od sebe, takže nepořízením sourozence z něj nejspíš už definitivně vychovám nepoužitelnýho asociálního jedince. A pak se taky občas dívám na jeho pár měsíců starý fotky a trochu se mi stýská po tom malinkým miminku, hlavně když z paměti vytlačím všechny vzpomínky na rektální rourky a poporodní deprese.

Většinu času si ale gratuluju, že mě nenapadlo nic tak bláznivýho jako pořídit si další dítě. Syn totiž vyžaduje stošedesát procent pozornosti. Když nespí, chce se zabít, když jakože spí, pozvolna zabíjí mě – trvající spánkovou deprivací. Tuhle jsem si ale kamarádce se čtyřmi dětmi postěžovala, že už fakt nemůžu, a ona mi doporučila pořídit si další dítě, že to pak přejde. Zřejmě nějaká paradoxní teorie intervence? Nebo se tím všechno rozsekne? Slabší kusy definitivně odpadnou, silnější to zocelí? Prej „jedno dítě, žádný dítě“, blazeovaně pomrkávaj zasloužilý matky na vystresovaný novomatky. Jenže co vony považujou za tak trochu trapnej stav, o to já opírám všechny svoje zbývající naděje. Jestli takhle to vypadá, když nemáte žádný dítě, začnu zobat antikoncepci po hrstech. No leda že by můj chlap byl nějakej ten vopravdu rodinej typ. Jako třeba tady Tomáš a Pavel.

Leave A Comment

You must be logged in to post a comment.