MEZI NÁMA

blog nedokonalé matky
0 comments

Me-dick

Pokud jste průměrně zdraví 20+, šance je, že jste zatím nepotkali větší množství doktorů – kokotů. Tahle šance úměrně klesá s příchodem potomstva. Já jsem bohužel nebyla průměrně zdravá ani kdysi, takže jsem do mateřství vstupovala relativně připravená. Bohužel ne dostatečně.

Moje první setkání s kokotem vypadalo následovně. Bylo mi osmnáct, měla jsem před přijímačkami a tu zimu jsem byla nemocná snad už pošesté. U doktorky jsem se opatrně zeptala, jestli by to už nebylo na antibiotika. Nebylo. Zato to bylo na telefonát mým rodičům, ve kterém si doktorka postěžovala, že jsem drzá. Druhý silný zážitek byl nepochybně můj převoz po zpackané operaci v Liberci na neurochirurgii v Praze. Tehdy jsem plně pochopila trpkost snahy tvářit se mile, přestože se ti kokoti nade mnou hádají, že „to“ (rozuměj mě) nepřevezmou a co jim „to“ tam zase vozí. Kdo by taky chtěl, aby jim pak při operaci v návalu emocí ujela ruka. Nebudu asi ani rozvádět story o sestře s akutní meningitidou, kterou doktorka bez vyšetření poslala domů, protože určitě jenom někde přebrala (sestra udělala tu chybu, že přišla k lékařce už s představou, o jakou diagnózu se jedná).

Od té doby jsem nicméně získala titul, vlastní bytovou jednotku a sebevědomí. A taky práci ve zdravotnictví. Říkala jsem si, že teď už jsem opravdu připravená na vše, a když to náhodou přece jen zaskřípe, asertivně pošlu dotyčného do prdele, napíšu mu šťavnatou recenzi na Známý lékař a odkráčím jinam. Jenže pak přijde reprodukční období a všechno je jinak. Od rozjetého porodu, který vám vede kokot, se prostě utíká blbě. Když vám ten samý kokot vysvětlí, že vaše dítě po dva dny trvajícím porodu nedýchalo kvůli vám, jelikož jste na konci špatně tlačili, nepošlete ho do háje, ale zhroutíte se a začnete chodit k psychologovi. Když musí vaše dítě na specializované vyšetření, které nikde jinde neprovádějí, musíte překousnout, že si to doktor neumí rozplánovat, a vy tak dvě hodiny trčíte s kojencem v čekárně plné ukašlaných důchodkyň a potají kojíte za květináčem. Když vás sestra blahosklonně osloví „ale maminko“ a s lehkým pobavením pozoruje, jak nešikovně strkáte novorozence na váhu a snažíte se mu u toho neurazit hlavu, jste vlastně docela rádi – je to nakonec asi nejmilejší konverzace, kterou jste zatím v ordinacích a čekárnách zažili. A navíc to tomu dítěti nechcete pokazit. Přesně tahle ženská mu bude příště píchat jehlu do žíly a vy sakra chcete, aby se trefila. Navíc existuje asi tisíc způsobů, jak z vás může během vteřiny udělat neschopnou matku, a to fakt nechcete. Umíte to dobře sami.

Další potíž se zdravotníky je v tom, že jakmile se jim dostanete do spárů, už se z nich jen tak lehce nevykroutíte. Do této doby jsem chodila k lékaři, pokud jsem měla problém, a muselo jít ještě o problém, na který nezafungoval zázvor a slepičí polívka. Teď je kouzelným slovem prevence. Z preventivních důvodů je nutné chodit na prohlídku kyčlí, jednou za dva týdny k pediatře, každý měsíc k neuroložce (se zdravým kojencem, no ale co kdyby) a ideálně každý týden na fyzioterapii. Můj syn totiž v deseti týdnech při pasení koníčků zavírá pěstičky. Je jedno, že většina dětí je otevírá až okolo čtvrtého měsíce. No ale co kdyby. A nenechte dát dítěti všechny dostupné vakcíny, když vás doktorka zmasíruje obrázky uzbeckých dětí s ošklivými kožními vředy.

Nechápejte mě špatně, já si nemyslím, že jsou všichni lékaři kokoti. Myslím si, že jich je kokoty jen většina. Přišli jsme nicméně s manželem na jména několika doktorů, kteří byli celkem v pohodě. Osobnostně a moc toho neposrali ani po odborné stránce. Příčina té mimořádné koncentrace kokotů v bílých pláštích je mi neznámá. Možná to je jen zdání, přece jen s doktory jednáte ve vypjatých situacích, kdy jde kolikrát o zdraví, životy a tak. Možná to je jen nevhodný způsob, jak si dodat sebeúctu. Už to prostě nejde tak lehce jako v době, kdy byly paní starostová, lékařová a učitelová vesnickou honorací a pořádaly čaje o páté, zatímco jejich muži tvořili regionální dějiny. Možná je to výsledek totálních deziluze, protože na vejšku odcházíte jako ta nejšikovnější holčička ze třídy a po pár letech neproplacených služeb a slušné řádce mrtvol je z vás taková mrtvola taky, minimálně uvnitř.

A tak zatímco s námi lékaři ztratili empatii už dávno, já ji s nimi ztrácím teď. A to jsem četla všechno od Samuela Shema.

Leave A Comment

You must be logged in to post a comment.