MEZI NÁMA

blog nedokonalé matky
0 comments

Mozkomíšní blok

Už jako dítě mě štvalo, jak si mě rodiče zaškatulkovali do speciální krabice, popsali ji černou lihovkou („vzteklá“, „tvrdohlavá“, „blbá na matiku“) a pak to celý důkladně oblepili izolepou. Nevím, jestli je to specialita mých rodičů, no asi ne, asi je to tak nějak přirozený, že jo. Ale někdy to fakt překvapí. Tak třeba nedávno mě máma sjela: „No jo, ty si dycky byla roztržitá.“ Cejtila sem se totiž jako fakt zodpovědnej člověk. Vždycky sem byla ten typ, kterej rozdával otázky ke zkouškám a zuby si zásadně čistím mezizubníma kartáčkama. Matraci pro syna sem vybírala měsíc na základě deseti parametrů zdravé matrace podle Dr. Stevensona a rvala sem ho z náručí každýmu, kdo ho nenosil v poloze „vyvýšený klubíčko“, která je přiznivá pro zdravej vývoj páteře. A to bude ten problém, zodpovědná to já sem, ale všechnu zodpovědnost sem tak nějak vyplejtvala na syna.

Všechno to začalo už v těhotenství. Dodělání si doktorátu po mně vyžaduje pouštění žilou a objíždění republiky s dotazníky. Ne kecám, jen ty dotazníky. No tak sem tuhle chvilku prudila Evču a ta mi umožnila přijet doprostřed středočeskejch lesů, abych chvilku otravovala i její kolegy, místní hasiče. Jenže když píšu doprostřed lesů, tak to fakt nemyslím vůbec obrazně. Na cestě sem se ztrácela já i navigace a když už sem tam konečně se zpožděním dorazila, samým nadšením z opětovnýho shledání s civilizací sem nacouvala do příkopu. Jako možná se řekne hasič a vy si představíte nabušenýho frajera do půl pasu, kterej skáče do plamenů pro svatební fotografie vaší babičky, ale my zasvěcení víme. Hasiči, to je především jeden velkej mužskej slepičinec. Kohoutinec? A tak sem se stala přes noc slavnou v HZS Středočeskýho kraje jako ta bláznivá těhotná psycholožka, který museli tahat auto provazem z příkopu, aby je konečně přestala votravovat s dotazníky a vysmahla zas do Práglu. Jestli ste už o tom taky slyšeli, tak to sem byla já.

Pak mi manžel zakázal řídit a tak sem zkejsla doma a pořídila si varnou konev a tři balení velký Milky. Akorát ta konev byla sice děsně krásná, ale umožňovala k mojí i její škodě chod naprázdno. Když už na plotně celá zrezivělá pískala poslední přání, nalila jsem do ní jako poslední záchranu půl litru octa. A pak sem ji tam zapomněla znovu. Zpětně je mi jí fakt líto, bylo to asi na konci bolestivý a dlouhý, asi jako moje pokusy vyvětrat smrad octu, než se vrátí manžel z práce a zakáže mi taky vařit. Ale život jde dál, na světě je syn a venku zima, takže trávíme odpoledne po herničkách. Srkám kafe, pozoruju to naše batole, který si konečně chvilku vystačí samo (když ho teda necháte šťourat do očí ostatním dětem) a mám pocit, že jsem se tak nějak zase sebrala, mám všechno pohromadě, život zase dává smysl a tak vůbec. Sem do toho pocitu úplně ponořená a vůbec si nevšímám, že mě nějak začaly tlačit boty. Jako matka sem zvyklá na nějaký to nepohodlí a oběti. A nedochází mi to ještě ani potom, co čtu na facebookovým profilu herny srdceryvný příspěvek o matce, jak do kavárny přišla a bez bot odešla. Potom, co tam dvě hodiny trčela a čekala na manžela, až jí přiveze nový. Rvu do syna příkrm a říkám si, jo, tak na světě jsou ještě větší blbky než já, tak je to dobrý. Není to se mnou tak zlý no. Až pak sem si všimla, že na mejch botách přes vodpoledne zázračně narostl podpatek.

A takhle bych mohla pokračovat. Třeba jak sem chtěla stírat výherní kupón, kterej jsem dostala na Vánoce od tchýně, dokud mi manžel neprozradil, že to je dálniční známka. A tomuhle se mami říká sebenaplňující předpověď, vygooglete si to. Nebo taky možná…mateřská demence.

Leave A Comment

You must be logged in to post a comment.