MEZI NÁMA

blog nedokonalé matky
0 comments

No kidding

Existují kultury, které děti doslova zbožňují. Vlastně se dá říct, že po celým světě jsou dospělí z dětí úplně unešený, až na jednu jedinou výjimku. Tu naší – euroamerickou. Docela vážně se tu vedou hodinové diskuze na téma, jestli matka s dětmi patří do kavárny, proč se matky hned po třech kusech navalí do pražské MHD a zaclání nebo matky, které v Lidlu vrážejí košíkem do ostatních zákazníků. Ne že bych to měla ve dvaceti jinak. Když si v kavárně přemítáte o tom, co to asi sakra znamená, když se někdo promění v brouka (pořád nevim) nebo prostě jen významně pomrkáváte na pěknýho kluka od vedle a strkáte si před nos Kafku, aby si nemyslel, že jste blbá – prostě do žádné takové situace tak nějak nezapadá jekot mimina. Můžu vám říct, že co to dítě mám, tak jsem ještě nepřišla na situaci, kam by zapadal.

Já fakt chápu, že ostatní lidi dostává synkova oblíbená tónina do obrátek. Mě taky. Ale co hůř, pláč vlastního dítěte má pro rodiče netušené a ještě mnohem temnější rozměry. Jsme prostě takový společenský zvířata. Mému učiteli z výcviku to přišlo jako děsný klišé a pitomost, ale já si myslím, že to fakt sedí. Po porodu se vám spoje v mozku nějak divně přetransformují a ty sluchový se napojí přímo na centrum bolesti. Prostě slyšet pláč vlastního dítěte je něco jako když vám vrtákem ryjou v otevřený zlomenině. Je to něco, co zaručeně zažívat nechcete a sakra rychle uděláte cokoliv, abyste to nemuseli poslouchat. Myslím tím něco konstruktivního, ne že se zavřete v koupelně. Jde totiž o to, že to nefunguje – vyzkoušeno za vás. Můj muž to popisuje zhruba tak, že když mu v šátku hekne protahující se dítě, za vteřinu se rozletí dvoje dveře a stojím tam já. V jeho podání je to asi jako hodně obtěžující návštěva takový tý holčičky z toho hororu o mrtvý holčičce a majáku. Rudý oči, pod nima kruhy, mastný rozpuštěný vlasy – a za nima se hystericky ozývá: „Dej mi to dítě!!!“ Jo, je to tak. Vždycky jsem tvrdila, že dítě má i otce a až budu mít kritický spánkový deficit, postará se manžel. Takže smůla, neasi.

Každopádně je vám asi jasný, že okolo matky, který ječí dítě, je potřeba chodit po špičkách. Pokud možno vůbec. Já jsem fakt celkem vychovanej spořádanej člověk, ale když mi synek brečel v kočárku a nějaká divná existence ho začala ironicky napodobovat, ječela jsem na něj přes ulici: „Drž hubu, ty kreténe!!“ Pak jsem samozřejmě rychle vysmahla, protože on měl v ruce lahváče a já jen madlo od kočáru. Kupodivu to byl zatím ale jediný negativní střet s okolím.

Takže teď asi zklamu každého, kdo čekal nějaký tradiční hejt. Lidi se na mě na ulici usmívají. Protože jsem matka! Celkem nevím, co s tím dělat, nejsem na to zvyklá. Vždycky si nejdřív sáhnu na pusu, jestli na ní zase nemám rozmatlanou čokoládu, a okouknu, jestli nemám sukni zastrčenou za kalhotky. Nemám! Pak se teda rozpačitě usmívám a koukám mizet. Jedna starší paní mi okoukla nosítko a empaticky zahlásila: „Ještě kdyby takhle někdo nosil vás, viďte?“ Ještě kdyby, říkám si v duchu a odhrnuju si z čela zpocený pramínky vlasů. V koupelnových potřebách stojí čtyři muži a pak už jen já s vakem na břiše, ze kterého trčí nožičky. Všichni začnou rázem šeptat a dva chlapíci stojící u oddělení s kachlíky začnou obdivovat ponožtičky malýho. No to mě podrž! Paní za okýnkem z registrů řidičů sjede pohledem moje kruhy pod očima a bouli pod bundou dávající tušit uvázaný dítě a vydá mi nový řidičák i bez občanky, kterou jsem asi zase nechala doma v tý hrozně krásný kabelce. Kabelce, která čeká na dobu, kdy bude synek tolerovat kočár a já už budu konečně zase nosit něco jinýho než plochý boty, legíny a outdoorový batůžky.

Jo, a do tý kavárny chodím skoro každý den. Občas tam dostanu ke kafi zadarmo minipusinku a kromě mě tam zevlují tři až čtyři hipsta matky. Akorát místo Kafky mají před nosama Murakamiho.

Leave A Comment

You must be logged in to post a comment.