MEZI NÁMA

blog nedokonalé matky

BLOG

0 comments

Dítě v každým z nás

Původně jsem chtěla psát o něčem jiným. Zážitků mám na rozdávání, protože kvůli havárii vody v našem bytě bydlíme už skoro měsíc po příbuzných. Ti se nemohou v četných diskuzích shodnout na tom, kde vězí příčina havárie, neboť byt nám rekonstruoval můj strejda. Podle babičky, jeho matky, jsme samozřejmě hlavní příčinou my. Podle více méně všech ostatních leží problém někde mezi opomenutím strýce položit pod sprchový kout hydroizolaci a samotným nápadem rekonstruovat byt za pomoci českých řemeslníků.

Díky tomu jsem teď nastěhovaná ve svým původním dětským pokojíčku v panelákovým 4+1 na českolipským sídlišti. Samozřejmě mi chybí můj krém s vůní „Piña Colada“ (stále kojím co 30 minut a už je mi jasný, že to tak bude až do smrti) a smrad brzdící soupravy metra. Jednu výhodu to ale má, v Český Lípě se totiž pracuje hezky od šesti do tří. Už žádný osamocený večery se zpruzelým kojencem a zmrzlinou místo večeře. Jedno takový letní odpoledne jsme se rozhodli vyvenčit synka v kočárku a zamířili k blízkýmu kopci. Kopec se jmenuje Špičák, i když dle tvaru by to měl být spíš Placák a v Alpách by si ho spletli se zeminou vybagrovanou při stavbě rodinnýho domu.

K tomuhle kopci mě pojí spousta vzpomínek. Tady mi můj první přítel poprvý šáhnul na prsa a sem jsme chodili s jednou ujetou učitelkou místního gymnázia objímat stromy. No je to tady takový prodchnutý láskou, dalo by se říct. Až na to, že můj táta objevil v křoví kříž obsypanej květinama, svíčkama, obrazy a kdoví proč i s jednou černou podprsenkou větší velikosti. Díky Google a Blesku jsme celkem brzy zjistili, že nejde o morbidní zpracování školního projektu ani součást tématicky vyšinutýho LARPu, ale že na tom místě zavraždili ženu. Jmenovala se Soňa a bylo jí skoro čtyřicet. Celý večer jsem přemýšlela, jak se to stalo – večer nebo ve dne? Křičela a slyšel ji někdo? Zavraždil ji kluk, kterýmu bylo dvacet dva. Byl zfetovanej nebo si čin už nějakou dobu plánoval?

A pak jsem si představila, že byl kdysi taky takový roztomilý miminko jako je to naše. S blonďatými vlásky, s modrejma očima. Že jsme vlastně všichni byli miminka, i Fermi rozbíjel nejdřív vobyčejný autíčka s plastovýma okýnkama. Představila jsem si Alberta Einsteina, jak si cucá palec, zatímco jeho matka zanedbává jeho psychomotorický vývoj a celá zpocená pere prádlo. A taky Donald Trump byl kdysi pro někoho to nejkrásnější miminko na světě a šťastně se zubil dvěma tesákama do objektivu, zatímco třímal plyšovýho medvěda. Co se to stane, že z tak krásnýho miminka vyroste takovej idiot nebo zfetovanej zločinec? Možná měl matku, která vůbec neviděla ty krásný čistý oči a rozzářenej úsměv. Viděla jen šest tisíc mateřský, čtyři hodiny spánku, osm hodin ve fabrice.

A pak jsem si vzpomněla na babičku a její neutuchající víru, že její syn není idiot. Všechny ty matky, který si fotí na školní besídce Pepíčky aka vykotlaný pařezy a luční motejly, a pak přemejšlí, jestli by měl Pepíček růst pro Národní nebo spíš nějakou tu progresivní alternativku. Matky, který ve vřískajícím batoleti pobíhajícím po kavárně neviděj rozmazlenýho parchanta, ale energickou duši, kterou korporát nejenže nesemele, ale bude ho dokonce řídit. A tak nějak mi najednou přišly mnohem míň trapný.

0 comments

Cáky cáky na majáky

Nalijme si čistýho vína, pod záštitou žádoucího psychomotorickýho vývoje mimina praskaj kurzy plavání ve švech, přitom patřičný rozvoj potřebujou spíš matky. Mě teda taky přestalo bavit bezcílně pochodovat s nosítkem po městě, zejména když vyschly zdroje na bankovním účtu. Takže kurzy plavání. Synek už zase povyrostl a do bazénku pro děti jeho věku ho prostě nenarvu, teda narvu, ale rozjařeně se odráží nohama od stěn a piluje šipky. Nakonec to vzdala i lektorka a odeslala nás do normálního bazénu určenýho pro větší děti (a menší dospělý).

Pro tu slavnostní příležitost jsem si z výprodeje v háemku objednala plavky. Vzala jsem fikaně kalhotky s vysokým pasem a o dvě velikosti větší podprsenku, takže už jen stačí dlaněma splácnout prsa a poprosit v šatně nějakou další ženu (teda chci říct maminku) o energický zapnutí spony na zádech. Pořád doufám, že to nedělám jen pro sebe, ale synek mi to moc neusnadňuje. Většinu doby, po kterou je namáčen do bazénku, si nezúčastněně žužlá pěnovou velrybu a reaguje (nevrle) pouze v okamžiku, kdy mu na hlavičku vyšplíchnu kelímek vody. To je trénink na potápění. Sbírám odvahu zeptat se lektorky, k čemu je dobré u kojenců trénovat potápění, ale trochu se jí všechny bojíme. Na začátku lekce u každého nedůvěřivě sleduje, zda se před příchodem k bazénu osprchoval, přičemž dámy pochodující ke sprše v plavkách přede dveřmi zastavuje a posílá nazpět.

Včera zmerčila, že syna ve vodě držím nejen pod hlavou, ale i pod krkem. Nekompromisně zvolala: „Dejte mi ho, prosimvas!“ a pomocí tří elegantních kraulů překonala vzdálenost mezi námi. Přistižena při činu jsem sklopila zrak a odevzdala dítě, ovšem mateřský instinkt ve mně se ozval a nadále jsem syna jistila rukama. Což se samozřejmě lektorky poněkud dotklo a nekompromisně se otočila bokem. Syn zavýskl nadšením, chopil se příležitosti a předklonil hlavičku do vody. Lektorka nehnula brvou a syna mi opět odevzdala. Aby zachránila nastalou situaci, svolala si nás do kruhu a jala se vysvětlovat: „Jenom abyste si nemyslely, že si to snad vymejšlím (nemyslely jsme si to). Byla jsem na jednom z nejlepších kurzů plavání dětí v Německu a největší důraz se kladl na to, aby se děti nedržely pod krkem. Jen si to zkuste na sobě!“ dodala dramaticky. Nezkusily jsme to, ale chápavě jsme pokyvovaly bradou. Žena napravo od nás na mě účastně zamrkala. Chlapeček naproti zaječel, s vervou plácnul nohou do vody a ohodil nejbližší okolí včetně lektorky, čímž dal podnět k rituálnímu ukončení celé lekce.

Chytla jsem tedy syna do náruče a jala se poskakovat s ostatními ženami okolo bazénu. Supění jsme prokládaly snaživým popěvováním: „Když já jim dám o-o-vsa, oni dělaj ho-o-psa.“ Celá situace mě poněkud rozhodila, zatrylkovala jsem tedy směrem k synkovi: „No to je paráádáá, cooo? Cáááky cááááky?“ a doufala, že z něj vyždímám nějaký to nadšení. Nadále žmoulal pěnovou velrybu a nezúčastněně sledoval modrý kachlíky na stěně. Zmateně jsem se ohlédla po ostatních ženách. Korporátní právnička, kožní lékařka a úřednice ministerstva zemědělství, všem poskakovalo dítě i poprsí do rytmu popěvku a ve tváři se jim zračily podobné myšlenky. Nebo jsem alespoň byla přesvědčená o tom, že určitě nejsem jediná. Kdo si uvědomil, že nám všem pěkně cáká. Na maják.

0 comments

Damn Amsterdam

Po intenzivním půl roce se zaslouženě cejtím jako zkušená matka. Vejce se podává od sedmýho měsíce, ale pozor, vysoce alergizující bílek až od roka! Samoodstav u dětí probíhá bohužel až mezi čtvrtým a sedmým rokem (takže brutalita v Game of Thrones se zakládá na pravdě). A když se synek začne kuckat v autosedačce, můj táta se třikrát vyděšeně ohlídne s výkřiky jako: „Proboha, on se dusí?!“, zatímco já sotva zvednu zraky od mobilu. Růžová barva v obličeji? Check. Směje se na plastovou žirafu? Check. Moje nabyté sebevědomí dosáhlo takových výšin, až to v Týnce budí zdání, jaká to mateřství není pohodička. „Závidím ti tu pohodičku,“ píše jednou rukou na Messengeru, zatímco druhou klove do klávesnice a sjíždí nekonečný zástup faktur a objednávek. To ďábelský uchechtnutí muselo bejt slyšet až v administračce na Buďárně, protože na každýho jednou dojde, že? Co víc, zjevně jsem se stala vzorem mateřství! Alespoň pro kamarádku Aničku, která prohlásila, že naše nedávná dovolená je „motivací pro další generace zoufalých matek.“ Takže navíc ne jen tak ledasjakým vzorem!

Dovolenou v Amsterdamu jsem naštěstí platila ještě v těhotenství („každej přece cestuje s dětma“), takže mě vysoký storno poplatky donutily odletět. Jinak bych se možná nechala odradit nekonečnýma historkama manžela o tom, při kterým letu ho zatím uši bolely nejvíc. Pokračoval s tím ještě v letadle, dokud jsem ho neokřikla, aby „ho takhle nestrašil“, ale synek si ve skutečnosti vesele žmoulal žirafu a vystrašená jsem byla spíš já. Napětí dosáhlo vrcholu v okamžiku, kdy začalo vrcholu dosahovat i naše letadlo. Napjatě jsme se podívali po sobě a potom společnými zraky zakotvili na synkovi. Dál si žmoulal žirafu a nahlas se řehtal otřesům letadla. Blaženě jsme se usmívali. Všechno je dovoleno! A taky že bylo. Návštěva galerie. Večeře v tom typu restaurace, ve který jídelní lístek píšou ve stylu nákupního seznamu. Dlouhý zírání na starý baráky a mladý prostitutky. Velký kelímky mastnejch hranolek s majonézou.

Který nejsou moc lehce stravitelným jídlem. Nebo naopak až moc, jak se to veme. Křeče v břiše mě zastihly trochu nepřipravenou se synkem ve vaku a veřejnými toaletami v nedohlednu. Naštěstí jsme si všimli blízké kavárny. Vletěla jsem k baru a dožadovala se informace, kde mají záchody, ale bar na mě v odpověď zahulákal: „Tady ne děti. Žádné děti. Vy okamžitě ven.“ Rozhlédla jsem se po kavárně a z hustoty a zejména zápachu dýmu jsem si odvodila příčinu zákazu vstupu dětí i obtížně srozumitelný projev personálu. Vyběhla jsem tedy ven, prokličkovala mezi cyklisty, kteří jen co mě zmerčili, přidali na rychlosti, a vběhla do blízkého antikvariátu. „Prosím, máte tady záchod?! Je to opravdu nutné!“ div jsem si neklekla před vousatým padesátníkem s námořnickou čepicí za pultíkem. Akorát vstávejte s desetikilovým dítětem ze země. Ani nepozdvihnul zrak od rozečteného románu a lakonicky ukázal palcem za sebe. Starší paní s červenou knihou v ruce v odpověď nesouhlasně zavrtěla hlavou. Asi si pomyslela něco o východoevropských matkách, který se jezděj zfetovat do Amsterdamu a k tomu nemaj žádnou výdrž.

To synek si schovával obdobný číslo do letadla. Akorát že v jeho případě zahrnovala celá akce výměnu oblečení a zoufalý utírání stěn kabinky vlhčenými ubrousky. Obávám se, že příští rok zavede Easyjet manipulační poplatek deset euro za každý sklopení přebalovacího pultíku. Ale i přesto jsme navštívili galerii. Večeřeli v restauraci s nečitelným jídelním lístkem a dezerty ze zeleniny. Dlouze zírali na křivý baráky a souměrný holky ve výlohách. A do toho všechno se šťastně usmívalo naše miminko, který si užívalo celodenní nošení a podnětnou stimulaci. Stálo to za to. Takže milé zoufalé matky, nebojte se nic a vyražte do světa! Akorát bacha na cyklisty a hranolky.

0 comments

Hysterióza

Když mi doktor v ordinaci potvrdil, že na monitoru vidí plod, ve skutečnosti řekl doslova „plůdek, a to plůdek živý“ (je mu sedmdesát), přihodil vzápětí růžovej sešítek napěchovanej reklamama na tobolky, po kterých bude mít geniální dítě každej idiot, a stručnou radu „nekouřit, nechlasat, nefetovat“. Říkala jsem si, že si to mohl odpustit, vypadám snad jako někdo, kdo si dá na oslavu početí dvojtou Bloody Mary (haha)? Protože jsem zodpovědná a úzkostná, už přes rok jsem se chlastu ani nedotkla a celej můj kavárenskej život se smrsknul na hnusný kafe bez kofeinu, sójový mlíko prosím. Marně mě kamarádky přesvědčovaly, že si v těhotenství každý den dávaly zdravotní decku vína. Na tváři lehký smích (nejsem přece žádná hysterická matka) a ve skrytu duše hluboký znepokojení při představě, jak se embryu ve tvaru ještěrky proháněj mozkovými závity molekuly ethanolu.

Akorát že může bejt ještě hůř. Markéta byla vždycky velmi zodpovědná žena. Pamatuju si ji, jak nám na gymplu ve školní jídelně líčila, že ji nikdy nenapadlo nejít na vejšku nebo zkusit trávu. Disertačku dopisovala v devátým měsíci a druhý dítě měla prakticky přesně dva roky po prvním. Vlastní byt, automobil a dovolená samozřejmě v patřičným sledu předcházely. Jednou v restauraci odmítla sníst plátek masa, protože na něm byl zapečený obdélníček hermelínu. V dobrý víře jsem jí poradila, ať na listeriózu kašle, protože je stejně úplně na všem. Od té doby už jedla jenom pečivo a doma nakrájený ovoce. Děti má naštěstí i tak dobře živený a tak budou hlavy studovaný celá rodina.

Těhotenstvím prostě začínáte setrvale a systematicky poškozovat svoje dítě. A nemyslete si, že se z toho vyvlíknete. Stačí se vykoupat v bazénu (infekce), zajít do sauny (přehřátí), nakoupit potraviny (zvedání břemen aka potrat), sníst játra (postižené dítě) a makrelu (postižené dítě), spát na zádech (porod mrtvého dítěte) nebo porodit na jaře (psychicky labilní dítě). A jestli tohle všechno načítáte už měsíce před početím a stíháte u toho uzobávat kyselinu listovou, tak stejně nejste normální, takže geny, že? Seznam mých hříchů zahrnuje jedno přeběhnutí nemocniční chodby vedle sbíječky, dva paklíky sushi a šest mezinárodních letů. Je teda možný, že synovi ta sbíječka způsobila trvalý trauma a díky tomu už od narození bojkotuje spánek. Taky je fakt, že na bříšku vytrvale roztahuje ručičky do pozice „letadla“. Ale jinak je to zdá se úplně normální chlapeček, který má tý životní energie až přehršel. Takže chci říct no stress…a tatarák na to!

0 comments

Já na to mám

Žádnej psycholog na světe neunikne několika základním kamenům moderní psychologie, ani kdyby byl během studia věčně v lihu (na tebe se dívám, Tomáši). Tak třeba odříkat „orální – anální – genitální“ jsem zvládala i po dvou krabičákách a s doprovodným tleskáním do rytmu. Žádný skrytý významy za tím nehledejte, ano, jde o sex. Ale o ten násilím rozsekanej do kategorií s divnými jmény a nacpanej do filozofickejch pouček, ze kterýho vás chuť na opravdickej sex na dlouho přejde. Zejména, jestli máte pěknej vztah s rodiči. Ještě že to zachraňovaly chodbový párty na koleji a ten krabičák.

No a pak tu máme takzvanou pyramidu potřeb. Dole jsou fyziologický potřeby, nahoře touha udělat sebe a svět lepším a Instagram. Ono teda dějiny moc slavných psycholožek – žen neznají a podle toho ta pyramida vypadá. Alespoň ta moje teď rozhodně vypadá úplně jinak. Řekla bych, že to dobře ilustruje moje víkendová návštěva u rodičů. Táta je typický chlap, v jehož vlastnictví je oblečení do té doby, dokud se mu nerozpadne na těle nebo se záhadně neztratí při praní. Když jsem se však rozhodla synka vyvenčit na návsi, sjel mě zděšeným pohledem a prohlásil: „To jdeš jako TAKHLE ven?“ Ihned jsem se urazila a zjišťovala, co konkrétně myslí tím „takhle“, ale nervózně uhnul pohledem a zacouval zpátky k novinám. Musela jsem se spolehnout na zrcadlo. Vytahané tričko růžové barvy doplňovaly dvě skvrny od mlíka a dvojička prsou, která se bez opory klinkala poněkud níže, než by bylo vhodný a každopádně o dost níž, než jsem byla zvyklá. Tragikomickým hřebíčkem do rakve vkusu se staly růžový crocsy půjčený od babičky (nosí je ke slepicím), který budily zdání chabýho pokusu o ladění.

Já na to mám, rezolutně jsem prohlásila, když jsme dostali pozvánku na svatbu kamarádky. Na internetu jsem objednala růžové šaty na jedno rameno, stříbrné sandály na podpatku (nedbaje na upozornění, že svatba se koná před ohradou s krávama) a v místní drogérii vhodila do košíku vedle vlhčených ubrousků rtěnku. Prvním zádrhelem se ukázala být moje nová velikost poprsí. „Tak si ty prsa svázej“, doporučovala máma. „Tak si ty šaty neber, stejně sou hnusný“, chtěl mě uklidnit manžel. Když jsem však prsa šikovně rozložila po celém hrudníku a nepřeháněla to s dýcháním, dokázala jsem šaty zapnout po celé délce a vše bylo zachráněno. Ráno před odjezdem jsem aplikaci makeupu a rtěnky úspěšně prokládala kojením, zatímco manžel odnosil do auta půlku dětského pokoje. S potěšením jsme zjistili, že máme pouze hodinové zpoždění, a vyrazili jsme směr venkov. Další překážkou na cestě za společenským životem se však stala pověstná dé-jednička. „Přišla jsem na to, jak kojit dítě za jízdy!“ volala jsem pyšně kamarádce a posílala jí fotky mého již poněkud rozteklého makeupu, zatímco jsem se vysvlečená do půl pasu nakláněla nad autosedačku. Po dvou hodinách jsme kolonou doskákali k polní cestě, zaparkovali v odtokové strouze a utíkali přes louku k místu obřadu. Já jsem si skoro zlomila podpatek a synek se trochu poblinkal, ale stihli jsme to. Hned po skončení skupinového focení a třech kojících seancí jsem manžela požádala o památeční fotografii, strhla ze sebe šaty a konečně si oblékla kojící triko. „Dokázala jsem to!“ dmula jsem se pýchou a v rychlosti do sebe tlačila dort, protože čas koupání a tedy opětovná návštěva dé-jedničky se blížily.

„Nejsem já krásná?“ přesvědčovala jsem cestou zpátky manžela tónem, který naznačoval pouze jedinou možnou odpověď. „Tak určitě,“ přisvědčil na důkaz mnohaletého tréninku a v našem mikrovesmíru mohl zavládnou klid a mír, kdyby nedodal: „Ale to kojící triko ti sluší víc než ty hnusný šaty a už si prosím tě nedávej rtěnku.“ Uraženě jsem si našla památeční fotografii, na které měla být něco jako druhá Kate Middleton, abych se pochválila alespoň sama. A skutečně, když jsem si odmyslela rtěnku a těsné poblinkané šaty, docela by mi to slušelo.

Naštěstí vedle mě spinkalo to nejkrásnější miminko na světě se zlatými vlásky a motýlkem pod bradou. Zamáčkla jsem slzu dojetí a s ulehčením si uvědomila, že odteď se mohu realizovat skrze své děti.

0 comments

Vážené dámy

Když jsem byla hodně mladá, odhadem jedny rovnátka a dva pupínky, byla jsem přesvědčená, že mně teda těhotenství postavu nezdeformuje. V Bravíčku psali, že Megan Fox během těhotenství běhala a už čtvrtý týden po porodu začala roztáčet kola rotopedu, tak proč bych nemohla i já? Nebudu jako ty maminy, co se ládujou harlekýnem a pak si trapně stěžujou, že nabraly „po dětech“. Pokud ty děti nežerete, milé dámy, podívejte se pravdě do očí a harlekýnu na etiketu.

Kromě toho mezi mými kamarádkami koluje mýtus, že všechna nabraná kila se stejně vykojí, protože již tak hubená Alča kojila jako o život a nyní se marně pokouší přibrat. Aby nemusela měnit šatník. Z velikosti S na XS. No, ne každej může být druhá Alča, co? Moje veškerá předsevzetí zmizela už pátý týden těhotenství. Bylo mi šíleně zle, ale bohužel ne tolik zle, abych prozvracela celé dny. Bylo mi zle prostě tak akorát na to, abych nevolnosti zajídala rohlíkama s máslem a litry pomerančovýho džusu. Do těhotenského průkazu mi doktor jako počáteční váhu napsal o pět kilo vyšší číslo, než na jaký jsem byla zvyklá. Marně jsem ho přesvědčovala, že jsem těhotná už tři měsíce a to se přece taky počítá, ne? Myslela jsem však na Alču a jen co polevily nevolnosti, užívala jsem si večery s McFishem a kokosovou Fidorkou. Protože kdy jindy, než teď?

Do fitka jsem dorazila celkem dvakrát a sbírala obdivné pohledy okolních cvičenek, které jistě plánovaly, že taky budou jako Megan Fox. A teď i já! Jenže když vstáváte v pět hodin do nemocnice a nesmíte si ani šlohnout svoji obvyklou dávku kofeinu, zlákají vás večer spíš postelový hrátky s Milkou než s abduktorem. Nejspíš tady někde vězí podstata problému pěti kilo navíc, které zůstávají jednou z mála jistot v mém nyní poněkud chaotickém životě. Na ty se dá prostě vždycky spolehnout.

Když jsem si na svoje hranolky odmítla kydnout obvyklou porci tatarky, moje o deset let starší kamarádka Iva si mě trochu přezíravě změřila a pravila s pohledem a tónem zenového mistra: „Hele, taky jsem dřív řešila, že už se nenarvu do eskovejch kalhot. Teď si klidně koupím o velikost větší oblečení. Na výcviku říkali, že přibírání je známka toho, že je člověk v životě spokojenej a usazenej.“ Hrozně ráda bych si vzala tuhle mantru za vlastní, ale pohled na morbidně obézní lektorku výcviku mě uvádí v pochybnosti. Je takové množství štěstí vůbec možné ustát? Ovšem i kamarádka Týnka si všímá pozitivní stránky věci, podle jejího úsudku jsem úplně omládla – to je prý vidět, jak jsem teď děsně šťastná a spokojená. Kejvám hlavou a v duchu si představuju, jak mi všechen ten tuk dočasně (?) vyplnil počínající mimické vrásky. Na internetu ale píšou, že některé ženy začínají hubnout až po ukončení kojení, a tak to po zvážení všech pro a proti rozjíždím a odcházím s tatarkou i s kečupem k tomu. Koneckonců, moje další šance stát se druhou Megan Fox na mě ještě čeká.

 

 

0 comments

Sama doma

V době, kdy každá celebrita prohlašovala: „Já si jako nemyslím, že by měl chlap ženskou mlátit nebo tak, ale jako nejsem zase žádná feministka, abyste si nemysleli“ jsem se rozhodně nestyděla za to, že já se teda za feministku považuju. O platy až tak nejde, protože ve zdravotnictví je máme všichni stejně blbý. Nohy si pořád ještě holím a knírek si stále ještě neholím. Ale prsa, ty vystavuju aktuálně na veřejnosti pořád, takže jak říkám, jasná feministka.

K dobrýmu pocitu, že svět funguje tak, jak má, u mě vždycky patřilo mít práci, sem tam si do ní úplně zbytečně vzít podpatky a občas strávit víkend v holčičí partě a pomlouvat všechno, co má penis. A teď se každej den celá třesu na příchod manžela z práce.

Synek ječí, takže mám důvodný strach, že na mě někdo zavolá sociálku. Spadla mu hračka. Nebaví ho hračka. Je mu horko. Teď je mu zase trochu zima. Chce vzít do náruče. Chce vzít do náruče a chodit po bytě. Už nechce do náruče, chce okamžitě na zem. Ne moment, to byl blbej nápad, takže zpátky nahoru, a honem!  Ještě dvacet minut, říkám si. Pípá mobil: „Chceš vzít něco v Bille?“ Ne, doprčič, chci abys byl konečně doma a já se mohla zavřít do sprchy a oholit si strniště v podpaží.

Představuju si, jak chodím každý den do práce, čumím z okýnka tramvaje a myslím na hovadiny, třeba jaký odstín rtěnky mi sedne nejvíc. Oběd dojídám na jeden zátah a stihnu u toho konverzovat s kolegy. Když mě to už nebaví pracovat, vysmahnu na terásku pokrafat s kolegyní. Zalykám se závistí a šamponem. Jedna kamarádka mi v záchvatu sebereflexe a ironie prozradila, že u prvního dítěte se cítila jako mučednice. Od té doby přemýšlím, jestli i já se cítím jako oběť? Odpověď nacházím okamžitě poté, co mi manžel oznamuje, že příští dva večery musí dopilovat s kolegy z práce kondičku na badmintonu. Dva večery s mastnými vlasy a večeří na stojáka, uvědomuju si plná sebelítosti.

Vzpomínám na svůj porod (blbej) a šestinedělí (ještě blbější). Na všechny ty noci, kdy se na mě synek rozverně usmíval a pobaveně přecházel moje snahy ho znovu uspat. Teď jsem ovšem v uniformní skupině „matek na mateřský“ (jak mi vyplnila do kolonky „zaměstnání“ sestra v porodnici) a to znamená neustále se společnosti omlouvat a být vděčná. Omlouvat se za to, že jsem blbá řidička, kojím, nekojím, jsem krkavčí matka, kariéristka, dětem se moc věnuju a nevydělávám – příživnice jedna! Být vděčná za 220 tis. korun sociálních dávek, neboť co by za to daly americký matky, žeano.

Můj manžel je jiný! Vůbec mu nevadí, že můžu volit, dokonce si ani nemyslí, že jsem slaboduchá (pokud mu nerozházím ikony na ploše nebo si nekoupím nový hrozně pěkný křeslo, na kterým se nedá sedět). Mám to ale štěstí, říkám si. A pak se zjeví v kuchyni v sobotu ráno, zatímco synek opět ječí a já skoro začínám taky. „Konečně snídaně!“ zajásám v duchu a zvažuji, jestli si dám včerejší perník nebo si usmažím vejce. „Nemůžete si příště zavírat dveře?“ přichází jako buldozer odpověď na moje sny o kaloricky hodnotný snídani. Jestli zaznělo něco dalšího, ztratilo se to v nepokrytém zívání a mžourání do poledních paprsků slunce. Moji odpověď ponechám vaší fantazii, neboť výhradně blahosklonná a lehce pobavená překážkami života jsem pouze na blogu.

2 comments

Plaveme v tom

Dítě moderní doby je taková tabula rasa, dalo by se říct. Prostě co na něj nezapíšeš, to tam není, takže matky zapisují horem dolem. V praxi je tím myšleno plavání nebo cvičení s dětmi. V případě cvičení se utvoří magický ženský kruh, zakřičí se heslo „kojme svorně“ a pak se Anička nebo Pepíček připlácne na velký gymnastický balón a podporují se ve správném držení těla. Nebo strachu z výšek, nikdy nevíš. Matky na podobná setkání žene nejenom touha socializovat se, ale také regály plný knih o psychomotorickým vývoji. Na doporučení kamarádky jsme si jednu opatřili taky, abychom se dozvěděli, že existují zhruba dva správné způsoby, jak držet dítě. Pokud ho držíte jinak, upadne mu hlava. Ne, kecám, ale bude mít prej doživotní následky, a to ne ledasjaký. Autorka šermovala s představama jako šikanované dítě, který propadá, kulhá a nejpozději v šestnácti se začne sjíždět na perníku. Takže je jasný, že jestli chcete mít malýho programátora nebo architekta, měli byste si pořídit balón.

My jsme začali s plaváním, a to ze dvou prostých důvodů. Jednak synkovi se rozvinula další stránka osobnosti, schopnost nudit se. Svojí nudou dokáže zabavit tři lidi na plný úvazek. Voda ho jako jedna z mála věcí baví, což se pozná tak, že když ho dáte do vaničky, zuřivě kope, dokud nejsem úplně durch a vanička úplně na suchu. Navíc kurzy probíhají individuálně, tudíž odpadá nutnost společenské konverzace. Na kterou po čtyřech měsících mateřský stejně nemám.

První lekce začala slibně. Posadili jsme se do čekárny vedle místnosti s bazénem, zatímco za dveřmi hystericky ječelo dítě. Povzbudivě jsem mrkala na synka a nešetřila výrazy jako: „Jéé, miminko, něco se mu asi nelíbí, cooo?“ Synek však nereagoval, vyvalil oči a nervózně koutkem úst ožužlával popruh nosítka. V tu ránu se zpoza dveří vynořila žena v batikované sukni, s dvěma culíčky a dvaceti kilo nadváhy, a houpala v náručí značně rozmrzelé dítě velké asi jako noha našeho chlapečka. Synek vytřeštil oči ještě víc a do nosítka se rovnou zakousnul. V místnosti s bazénem se uvolnilo místo, kecla jsem tudíž synka na přebalovací pultík, ze kterého mu visely nožičky, a nadále nadšeně trylkovala. Sice mi to nežral, ale zaujal vstřícný postoj a prohlížel si vykachlíkovanou místnost.

„Je ňákej nejistej,“ vyhodnotila správně instruktorka a jala se odnášet synka na druhý konec místnosti. Stále jsem vysílala povzbudivé úsměvy, zatímco byl syn s přestávkami namáčen do vody. „Na konci kurzu se naučí potápět,“ ozvalo se s neskrývaným nadšením. Trochu mi zatrnulo, ale ihned mě napadlo, že v nejhorším případě vezmeme roha. A v ten okamžik přišla poněkud předčasně avizovaná lekce potápění. „No jo, víte, von je hrozně těžkej,“ povzdychla si instruktorka, zatímco se syn snažil vykašlat nalokanou vodu. Pokoušela jsem se zahrát roli „vůbec-nejsem-hysterická-matka“ a začala přemýšlet, jestli je lepší mít dítě na perníku nebo utopený.

Lekce skončila a zatímco jsem rvala kroutící se dítě do připraveného oblečení, vyslechla jsem si jako bonus přednášku na téma, jak správně manipulovat s kojencem. Prej to není běžnou součástí kurzu, ale že jsem to já…Když jsem se pak mokrá z půlky potem a z druhé vodou z bazénu šourala k zastávce MHD, říkala jsem si, že v tom evidentně plaveme všichni. Někdo teda víc.

0 comments

Vysosaná matka vol. II

Pravděpodobně je to dost překvapivé, ale kojím i nadále. Dříve jsem zatínala zuby s povzbudivou myšlenkou „vydržím to do tří měsíců, a pak se uvidí“, teď posouvám horizont vidiny lepších zítřků na šest měsíců. Jak WHO praví: šest měsíců plně, minimálně dva roky jako vedlejšák. Jestli je na mateřství něco super, tak to, že čas ubíhá raketovou rychlostí. Je mi jasný, že za chvíli budu brečet nad maturitníma fotkama synka a vnucovat se jeho přítelkyni s otiskem nožičky ze tří měsíců. Zatím ale oceňuju, že žádný blbý období netrvá dlouho. Problém je, že blbý období zpravidla vystřídá ještě blbější období.

Tak třeba v případě kojení zjišťuju, že mít dítě hodiny na prsu je nakonec ten nejmenší problém. Dosáhli jsme rovnováhy, když jsem se ke kojení rozplácla s notebokem, mobilem nebo dospávala spánkový deficit. Jenže ramínka vah života se neustále posouvají, žejo. Synek usoudil, že je to nuda, a tak mě vytrvale nakopává pod žebra a pokouší se mi vyškubat ofinu. A já vypadám bez ofiny fakt blbě. Dříve fungovalo kojení jako bezproblémové uspávadlo, teď se snažím jednou rukou šermovat s mobilem a zvýšit hlasitost nahrávky větráku, zatímco druhou nekompromisně krotím jeho zmítající se tělíčko, dokud to nevzdá. Do toho na mě syn navztekaně ječí, protože on si chce bezpracně cumlat a odebrat se už půl hodiny do říše spánku, zatímco z toho pitomýho prsa mu pořád něco teče. Původně jsem si myslela, že má nedostatek mléka. Když se ale jednou vztekle odtrhnul, ohodilo ho stříkající mléko od shora dolů. Trošku jsem se mu smála, ale jen trošku.

Navíc už od narození přibírá asi tak třikrát rychleji než běžné dítě. Období, kdy vás chce dítě sežrat, se říká spurt. My takhle spurtujeme už čtyři měsíce. Protože se i přes kojení co půl hodiny chci zoufale vidět s rodinou nebo prostě vidět záblesk slunečních paprsků, rozhodla jsem se kojit synka přímo v nosítku. Výhody jsou patrné – dítě má neustálý diskrétní přísun prsa a já se dostanu i dál než do místní večerky, aniž bych u toho musela kojit na patníku (a to se fakt stalo, vážení). Takže momentálně chodím po venku a cítím se svobodně a pak taky trochu nepatřičně, protože jednu ruku mám neustále zalomenou dovnitř nosítka a přidržuju synkovi prso, které mu co pět minut vypadává z pusinky. Přitahuje to spoustu překvapených pohledů, ale i v tomhle směru jsem učinila posun. Jakýpak sexuální symbol? Mohla bych si na prsa vylepit štítek s meníčkem a vystavit je na Tripadvisoru.

O zákazníky bych ale měla nouzi, protože pohled na sežvýkané bradavky a modřiny všude okolo by mohl leckoho trochu vyděsit. To je tak, když se synek netrefí a začne sát někde jinde. Před týdnem jsem si svoje prso plné cucfleků vyfotila a poslala kamarádce a svojí mámě. Dmula jsem se u toho pýchou, asi jako když si chlapi porovnávají jizvy z bitev nebo se přečůrávají na sněhu. Vždy když narazím na jiné miminko, je zhruba dvakrát tak starší a dvakrát menší než náš chlapeček. Nafoukaně sleduji dítka, která sedí v kočáru a žmoulají v ručičce flašku se Sunarem. Já kojím! A kojím strašně moc! Jsem nejlepší matka na světě, posílám si pozitivní afirmaci, zatímco se únavou opírám o přebalovací pult a v rychlosti do sebe láduju vaničku jahodové zmrzliny, protože jsem už zase celý den nejedla. Už trochu chápu to vyhlášení soutěže o nejlepší matku roku. Někdy vám v životě nic moc jinýho nezbyde.

0 comments

Gorily v mlze

Žijeme v postmoderní společnosti, ve který prostě neexistují jednoznačný manuály na život. Volně přeloženo: můžete si vzít člověka stejného pohlaví a nebo klidně vstoupit ke svědkům Jehovovým a psát vědecký pojednání o tom, že homosexualita je přeučitelná. Můžete odjet do Pákistánu pomáhat sirotám nebo zůstat v Horní Polné a celej život pást stádo ovcí. Můžete prostě všechno (když máte dost peněz). A to je ten problém.

Spoustě lidem tahle relativní svoboda leze na nervy. Relativní, protože se najde vždycky někdo, kdo vám zařve do ucha Sodoma Gomora a poví vám, jak je to správně – obyčejně tak, jak to dělá on sám. Proto prej sílí obliba neonacistickýho hnutí a tak, i když já si myslím, že to nemá co dělat se svobodou ve společnosti, ale spíš s vymaštěností konkrétního holohlavýho psychopata. Každopádně podobně to platí i pro rodičovství.

Žijeme v době, která nám dává neskutečný možnosti, co se týče výchovy dětí. Najednou na ně máme víc času než kdy v historii, můžeme je vychovávat prakticky jak se nám zachce, můžeme je dokonce nemít. A ever since je rodičovství tak nějak větší a větší vopruz. Neříkám, že doby minulý byly nějaký ideál, ke kterýmu se hodlám přibližovat, ale jedno se jim upřít nedá. Lidi si to prostě dělali jednodušší. Místo kojení flaška, místo bradavky dudlík. Dítě se zocelovalo už od plenek, protože život není žádný peříčko, rozumíme si? A čím dřív to pochopíš, tím rychleji si zvykneš. Ultimátní přesvědčení, že děti si pláčem posilují plíce, zažehnalo poslední zbytky pochybností.

Doba se změnila, teď máme laktační ligy, kurzy hypnoporodu a mrtě času ladit péči o dítě podle jeho nejtajnějších představ. Neomezený přístup ke koze? Done. Stoprocentní zábava čtyřiadvacet hodin denně? Ale zajisté. V časech, kdy přicházíme o jistý sociokulturní normy je konečnou odpovědí na jakoukoliv otázku přirozenost. Je tu teda malej problém, že vlastně nikdo neví, podle jakýho guideline tady jedeme. Když se oprostím od rousseaovský fantazie o šťastnejch a nahatejch marxistech tančících mezi lijánama, kde hledat hlavní zdroj inspirace? V Africe? Něco mi říká, že velmi neergonomicky vyvrácená hlavička neseného novorozence by se tu nesetkala s pochopením. Když jde africká matka makat na pole a dítě jí překáží, klidně ho na pár hodin upíchne na nejbližší větev – prostě kontaktní rodičovství hadr. Tak v historii? Naděje vyhasne hned poté, co se dovídám o ztraumatizovaných generacích starověkejch nemluvňat s šidítkama v puse. S přírodou má přirozené rodičovství společný kořen slova, tím to ale zřejmě končí. Slabý náznak inspirace tuším, když narazím na hrochy. Taky rodí do vody. Jenže pak zjišťuju, že spousta šimpanzích matek omezuje kojení svých mláďat… Někdo by o tom měl informovat laktační poradkyně.

V celým tom řešení dudlíků, zavinovaček, Montessori hraček, ergonomických poloh a koktejlů z placenty tak nějak zapadá, že tu máme nadpoloviční rozvodovost a stres tu zabíjí víc lidí než cigarety. A zatímco o neblahým vlivu dudlíku se dá polemizovat, z barvitýho rozvodu a uhoněný matky je přirozeně nějaký to traumátko více než jistý. Přirozeně.

Stránky:«123»