MEZI NÁMA

blog nedokonalé matky
0 comments

Sama doma

V době, kdy každá celebrita prohlašovala: „Já si jako nemyslím, že by měl chlap ženskou mlátit nebo tak, ale jako nejsem zase žádná feministka, abyste si nemysleli“ jsem se rozhodně nestyděla za to, že já se teda za feministku považuju. O platy až tak nejde, protože ve zdravotnictví je máme všichni stejně blbý. Nohy si pořád ještě holím a knírek si stále ještě neholím. Ale prsa, ty vystavuju aktuálně na veřejnosti pořád, takže jak říkám, jasná feministka.

K dobrýmu pocitu, že svět funguje tak, jak má, u mě vždycky patřilo mít práci, sem tam si do ní úplně zbytečně vzít podpatky a občas strávit víkend v holčičí partě a pomlouvat všechno, co má penis. A teď se každej den celá třesu na příchod manžela z práce.

Synek ječí, takže mám důvodný strach, že na mě někdo zavolá sociálku. Spadla mu hračka. Nebaví ho hračka. Je mu horko. Teď je mu zase trochu zima. Chce vzít do náruče. Chce vzít do náruče a chodit po bytě. Už nechce do náruče, chce okamžitě na zem. Ne moment, to byl blbej nápad, takže zpátky nahoru, a honem!  Ještě dvacet minut, říkám si. Pípá mobil: „Chceš vzít něco v Bille?“ Ne, doprčič, chci abys byl konečně doma a já se mohla zavřít do sprchy a oholit si strniště v podpaží.

Představuju si, jak chodím každý den do práce, čumím z okýnka tramvaje a myslím na hovadiny, třeba jaký odstín rtěnky mi sedne nejvíc. Oběd dojídám na jeden zátah a stihnu u toho konverzovat s kolegy. Když mě to už nebaví pracovat, vysmahnu na terásku pokrafat s kolegyní. Zalykám se závistí a šamponem. Jedna kamarádka mi v záchvatu sebereflexe a ironie prozradila, že u prvního dítěte se cítila jako mučednice. Od té doby přemýšlím, jestli i já se cítím jako oběť? Odpověď nacházím okamžitě poté, co mi manžel oznamuje, že příští dva večery musí dopilovat s kolegy z práce kondičku na badmintonu. Dva večery s mastnými vlasy a večeří na stojáka, uvědomuju si plná sebelítosti.

Vzpomínám na svůj porod (blbej) a šestinedělí (ještě blbější). Na všechny ty noci, kdy se na mě synek rozverně usmíval a pobaveně přecházel moje snahy ho znovu uspat. Teď jsem ovšem v uniformní skupině „matek na mateřský“ (jak mi vyplnila do kolonky „zaměstnání“ sestra v porodnici) a to znamená neustále se společnosti omlouvat a být vděčná. Omlouvat se za to, že jsem blbá řidička, kojím, nekojím, jsem krkavčí matka, kariéristka, dětem se moc věnuju a nevydělávám – příživnice jedna! Být vděčná za 220 tis. korun sociálních dávek, neboť co by za to daly americký matky, žeano.

Můj manžel je jiný! Vůbec mu nevadí, že můžu volit, dokonce si ani nemyslí, že jsem slaboduchá (pokud mu nerozházím ikony na ploše nebo si nekoupím nový hrozně pěkný křeslo, na kterým se nedá sedět). Mám to ale štěstí, říkám si. A pak se zjeví v kuchyni v sobotu ráno, zatímco synek opět ječí a já skoro začínám taky. „Konečně snídaně!“ zajásám v duchu a zvažuji, jestli si dám včerejší perník nebo si usmažím vejce. „Nemůžete si příště zavírat dveře?“ přichází jako buldozer odpověď na moje sny o kaloricky hodnotný snídani. Jestli zaznělo něco dalšího, ztratilo se to v nepokrytém zívání a mžourání do poledních paprsků slunce. Moji odpověď ponechám vaší fantazii, neboť výhradně blahosklonná a lehce pobavená překážkami života jsem pouze na blogu.

Leave A Comment

You must be logged in to post a comment.