MEZI NÁMA

blog nedokonalé matky
0 comments

Winter is coming

Teď už mě rozhodí jen máloco – ručička na váze, smrad mletý tresky s cuketou a budíček ve tři hodiny v noci. No a pak taky blížící se zima. My matky se zimy fakt bojíme. Stahujeme se do herniček s protivnou obsluhou a hnusným kafem. Zakládáme podpůrný skupiny, na kterých sdílíme rady, jak to přežít. Objíždíme příbuzný a vůbec nám najednou nevadí, když nám kecaj do kojení a oblíkání. Došla jsem k názoru, že kojenci jsou evolučně nastavený na rovníkový klima. Tak pocházíme z Afriky, neasi. Akorát že žijeme na místě, kde je od září do dubna kosa jak v psí morně, nemáme moře ani hory, ale zato máme za prezidenta Zemana. Praotec Čech měl asi glaukom nebo vadnou převodovku.

Jedno takový odpoledne na mě prostě sedla depka. Venku tma, která vhodně doplňovala moji náladu. Syn se mi věšel na kotníky a střídavě vyl a ječel, zatímco jsem mu ohřívala příkrm z ekologicky pěstovaných plodin za stovku, kterej jsem o půl hodiny později lila do záchoda. Svlíkala jsem si podprsenku a myslela u toho na Zuzku: „Není na to nějak velkej? Mně se v týhle době kluci kojili dvakrát denně a příkrmy jedli vod pěti měsíců na kila. Prostě mu to prso nedávej!“. Beru synovi prso a nabízím bio kaši z quinoy a tahitský vanilky, jenže začíná hystericky ječet a tak to rychle beru zpátky. Sousedi už se posledně dívali nějak divně. Zaplavuje mě vlna sebelítosti. Jsem neschopná matka, celý noci nespím, celý dny kojím, jsem prostě moc měkká, syn jednou skončí na perníku nebo na Jižáku a bude to moje vina.

A tak jsem se v zoufalství přihlásila do internetový diskuze – přesně tý, který jsem se celý těhotenství vysmívala – a všechno jsem tam napsala. Že sem utahaná a že už moc dlouho nedokážu stavět kostičky na sebe a tvářit se u toho, že mě to baví. Že sem objevila možnost, jak se zároveň nebetyčně nudit a nevědět, kam skočit dřív. Samozřejmě se ozvalo pár hlasů ze zástupu dokonalých matek, kterým se porodem dítěte konečně zhmotnil jejich hlavní životní cíl, a tak v jedný ruce třímaj batole, ve druhý knihu Rozvíjej se děťátko, a zaplavuje je nebeská záře božího světla. Michelangelo hadr. Dostalo se mi poučení, že celý problém je v mojí hlavě a stačí nefňukat a něco dělat. Už mi ale nikdo neporadil, co by to jako mělo bejt. Taky nesouhlasnýho vrtění hlavou, dyť vona se zalykala štěstím první vteřiny po porodu a od tý doby imrvére. Žije stejně jako předtím a vlastně ještě líp, bojí se akorát okamžiku, kdy bude muset zase do rachoty.

Naštěstí mi napsala i Lenka, Jana a Markéta. Taky na mateřský nějak moc neujížděly, ale tak trochu se styděly to přiznat (nebo neměly tak velkou depku). A s Lenkou, Janou a Markétou je to najednou všechno snesitelnější. Minulý týden jsme byly v jedný herně, seděly v kroužku, nadávaly na hnusný kafe a diskutovaly o tom, jakej druh smrti je nejhorší. Sice jsme schytaly pár pohoršených pohledů od normálnějších matek, ale v jednotě je síla, takže sme se tím ani jedna nenechaly rozhodit. Místo menstruačních kalíšků a bambusovejch plenek jsme probíraly moji disertačku, Janinu novinářskou kariéru a Markétino programování. A takhle teda jsem se já zbavila svý podzimní depky. Teď už mě zvětšiny trápí jen pomyšlení, že bych měla mít něco jako syna v druhým vydání – ale jak opáčila kamarádka Anička: „To bych nejdřív musela mít sex, takže cajk.“ Je to v suchu!

Leave A Comment